PF 2008

Ať už levou nebo pravou, vykročte tou správnou! ;)

SMS: CZ/D --> PRG <-- HK

CZ/D
"Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!"

HK
"Vstávat, pacholku, vstávat, volky zaprahat."

(Zkrátka, doma je doma!)

Parizske derniery

zacaly uz o we, ale cim dal vice se mnozi. Snazim si je poradne uzit.

Uz jsem naposledy...
...navstivila argentinskou palacinkarnu Oyorona
...pokoutne vynesla svuj trideny odpad do cizi zlute popelnice
...jedla v menze
...byla ve skole
...sla domu ze skoly pesky

A jeste mne ceka posledni...
...teply sandwich s omeletou
...navsteva kina s Lenou a Anou
...uklid doni Vikuni
...navsteva Montmartru a Citroenova parku
...kavicka a croissant (nebo mozna tarte au pommes:) ).

C' est ma manière de dire au revoir mais surtout pas adieu!

Merde, quelle honte!

Stalo se to, kdyz jsme dnes odchazely z naseho jiz tradicniho poskolniho kafe. Uvidela jsem na rohu povesenou tasku, kterou jsem tam videla uz pred par dny a uz tehdy jsem si rikala "hele, nekdo tu zapomnel tasku". Ta taska byla celkem pekna, tak jsme ji sly prozkoumat. Skoro nic v ni nebylo. A najednou se za nama ozvalo neco jako "libi se vam moje taska?, pred vama uz mi ji chteli vzit ctyrikrat". Byl to clovek, kterej tam pomaha prejit pres silnici skolakum (ale je totalne nenapadnej) a tu tasku si tam (zrejme kazdy den) odklada! Nasledovalo vysvetlovani, ze jsem ji tam videla uz pred par dny a ze jsme teda myslely, ze ji tam nekdo nechal a uz se pro ni nevratil. Pan se potutelne zubil a my se stydely, protoze bylo jasny, ze si stejne mysli, ze jsme ji chtely ukrast.
Sly jsme pryc. A me az za par ulic napadlo, ze se tim ten pan mozna bavi!!! V ty tasce byly asi tri pidiveci, ktery by si normalni clovek klidne mohl strcit do kapsy a nemusel by tak neustale strezit svou tasku zavesenou primo pred ocima prechazejicich! Ano, vazeni, ja myslim, ze si tim ten chlapik krati dlouhou chvili! Hajzlik!

Kaluz

ça y est!!!
Vcera jsem potkala svou letosni prvni zamrzlou kaluz a poradne jsem se sklouzla! Juch!
(Doufam, ze se letos dockam i poradneho ledu na brusleni!...vy tam nahore, kdybyste nevedeli, co mi dat k Vanocum...;) )

Navsteva ctvrta, posledni

Prijemny navstevni zaver.
Kratke, ale vyzivne.
Potrava dusevni i telesna, idealne nadavkovana.
Trocha turistickeho fotografovani (ted teprve jsem pochopila, ze snazit se udelat fotku, ktera vypada, jakoze dana osoba splha na Eiffelovku, je docela legrace), posledni navsteva v me milovane argenticke palacinkarne, koupe nausnic (kolikatych uz? jsem vazne posedla), nemozny nagelovany pingl, nadherny zlaty slunce, stary znamy z kuskusove restaurace (tentokrat nas dovnitr ale nenalakal), kosa jak z nosa, ... proste pohoda.

Hamonili, lakotili a byli krkouni

Ne, nevydala jsem se do Dejvic, jen jsem dnes na hlavu porazila priseru, kterou bych nazvala "Mamon".
Zacalo to tim, ze mi neprislo stipko (nechat si proplacet sek na poste se mi desne libi, tak jsem se pidila, co se jako deje). Po nekolika mailovych urgencich mi bylo oznameno, ze "ano, skutecne, vase stipendium jsme vam neposlali a pokud si prejete se pro nej stavit, napiste kdy". Verte tomu nebo ne, ale prala jsem si. Neverila jsem totiz, ze by mi pripadny sek prisel drive nez se odporoucim.
Mezitim mi prisel sek na asi desetinu meho mesicniho stipendia. To bylo jeste pred klicovym e-mailem, a tak jsem se vydesila, ze mne Jezisek oskubal. Neoskubal. Bylo to zpetne proplaceni mych doktorskych radovanek, a tak jsem se opet uklidnila.
Dnes jsem se tedy vydala do pelese lotrovske pacit stipko. Bylo mi receno, ze kdyz reknu kdy prijdu, tak si muzu dojit rovnou ke kase pro mamon. A ono hadejte co? Prdlajs! Sedela tam za plexisklem neustupna pani, ktera mi rekla, ze nutne musim nejdriv na recepci, pak za clovekem, co mne ma na starost, a pak teprva za ni. To bylo asi v 13.07 a ja vedela, ze kasa zavira ve 14h, a tak jsem v duchu velice zaupela, protoze jsem take moc dobre vedela, jak dlouho jsem cekala minule. Dlouho. Ale nakonec jsem mela stesti. Jina pani se mne ujala a zjistila, ze ta moje pani, proste jen zapomnela (po kolikate uz?) rict na kasu, ze mi maji dat, co mi nedali. Vyridila te pani, at to udela, ona to udelala a ja si tak ve 13.55 mohla vsechno vyzvednout. Uff!
No a pak uz byla jen sama pozitiva a socialni jistoty, protoze jsem zdarne proplatila doktorsky sek a pak jeste vymamila zpet zalohu na cipovou kartu na vstup do nekterych uceben.
Proste dneskem jsem v baliku! ;) (aspon na chvili)

Navsteva treti, rodicovska

Navsteva odvazna, protoze prijela autem a vubec se neztratila.
Navsteva transportni, protoze dovezla babiccinu rajskou, vanocku, cukrovi, Respekt a dary k svatku a odvezla spacak, slovniky, voblecky, boticky, dary k Vanocum a dary k svatku.
Navsteva kafickova, protoze Mumuk.
Navsteva kulinarni, protoze byla ochotna jist marocky kuskus ( i kdyz to bylo s nasazenim me vlastni hlavy) a bretanske palacinky od argentincu a zakoupit pozivatiny na trhu a to nejen zeleninu a olivy, ale dokonce i "morskou kocku"!
Navsteva pecovaci a oprasovaci, protoze rodicovska.
Navsteva navstevovaci, protoze kdo by nechtel videt Sainte Chapelle a Citroenuv park.
Navsteva zvedava, protoze chtela vedet, kam chodim do skoly, kde co kupuju, kudy jezdim a kde se mi (ne)libi.
Navsteva odolna, protoze prezila me pleskani na celo.
Navsteva vlacena, protoze se mnou nechala dorovolne vlacet vsude mozne.
Navsteva destnikova, protoze prselo, foukalo a destniky obracelo.
Proste navsteva navstev.

Hon na popelnici

Myslela jsem si, ze mam vyhrano, kdyz uz vim, kam mam vyhodit trideny odpad a ze popelnice se zlutym vikem se v ulicich u nas objevuji ve stredu. Vcerejsi akce byla teda jasna. Jenze....

jsem domu prisla nekdy kolem 20h, totalne utapana a neschopna jeste nekam jit. Rekla jsem si teda, ze to odnesu, nez pujdu do skoly, pac to je stejne brzo rano, tak tam ty zlutosky urcite jeste budou, ze jo. Byly, ale mam takovy pocit, ze uz vyvezeny. No nic, to maj ode mne sousedi darek.

Ale to jeste nebylo vsecko. Zbyvalo zbavit se 6 lahvi od vina a 2 sklenicek od oliv. Kontejnery na sklo se obcas vyskytuji a tek jsem se ho vydala hledat. Vcasny prichod do skoly se stal cirou iluzi, ale nevzdavala jsem se. V hlave mi vyrily vety typu "prece to neponesu do skoly!", "sakra, prece to ted, po tom vsem, nevyhodim jen tak", "kurnik, nekde to tu musi byt!", ... a pak nebe potemnelo, vody se rozastoupily a ja spatrila zelenou pixlu a vedela, ze prisla ma chvile. Nadsene jsem nacpala svuj kontraband do prislusneho otvoru a odkracela na metro s vyrazem absolutniho viteze na tvari.
A vite, co jsem uvidela kousek od metra? Asi tak na pul cesty mezi mym bydlistem o mnou objevenym kontejnerem?( rozumej: MNOHEM BLIZ) Beda! Tez kontejner na sklo. Ale neni to spravedlivy, protoze vypada uplne jinak, nez ma kazdy slusny sklokontejner vypadat. Odted uz si na nej ale dam pozor! Vim o tobe, kamo!

Mistni

Zacinam mit (mozna mirne drzy) pocit, ze uz jsem mistni.
Libi se mi vecer kracet domu s bagetou v podpazi.
Uz vim, kam si mam jit koupit prima oblecek za pakatel (kdyz ma clovek stesti).
V nejblizsich potravinach uz pani prodavacka vi, ze nechci tu jejich igelitku (coz me rovnou usvedcuje z toho, ze nejsem rodu francouzskeho;).
Uz jsem objevila par kavaren, kde je docela levny kafe (na mistni pomery) a par obchudku, kde maj prima blbosticky (hlavne papirnictvi, ze Cervo?;).
Taky uz jsem konecne prisla na to, kam muzu dat svuj vytrideny odpad (pro obyvatele hotelu to neni uplne maly problem).
A nejlepsi je, ze se mne posledni dobou docela dost lidi pta nacestu a nejen to, ale ja jim dokonce dokazu i poradit! Hohoho!

Na lovu

V sobotu bylo krasne. Dopoledne jsem krasne proflakala. Co jsem delala? Fakt nevim, ale bylo to fajn. Asi jsem hodne spala.
Ale odpoledne, to bylo dle planu a zcela bez pardonu zasveceno lovu. Lovu vanocnich daru. Ja chystam Vanoce hrozne rada, ale tady se mi do toho uplne nechtelo, protoze tu jeste nemam moc osvedcenych daronosnych stezek. Vysledek meho prvniho lovu byl nakonec docela legracni. 4 dary pro me blizke a 5 vecicek pro mne ode mne. Kdyz jsem si ty dve kupicky vyskladala doma na stul, byla jsem trosku rozpacita. Nevedela jsem, jestli jsem k sobe nebyla prilis stedra. Ale nakonec jsem si rekla, ze se sem zas nejakou dobu nepodivam a koupit si pet veci typu 6 bombicek s inkoustem barvy kavy snad neni zas takove rozhazovani. Navic s dary pro ostatni jsem zdaleka neskoncila, dnes pribyl dalsi! A vcera nic jen proto, ze cely den fakt hrozne lilo.;)
Vanoce se blizi...:)

Amusement sonore

J' ai acheté une blouse rigolo.
Pour un prix ridicule.
Et ça m' a fair rire.

(Toto je jubilejni 100. spot meho blotchequ, tak snad omluvite, ze je ponekud soukromejsi ;).)

Jeptiska a rozvedeny

Byli osameli. V barevnem davu, kde jim nikdo nerozumnela ani nenaslouchal. Kazdy v opacnem rohu, stezi na sebe dohledli. Ale vedeli o sobe. Tak tomu bylo den co den, jen Buh vi jak vlastne dlouho. Az jednoho dne, dilem stastne nahody ci snad Prozretelnosti, bylo jim dano, aby se setkali. Jejich minulost jiz nebyla vubec dulezita. Bok po boku, temer se dotykali, konecne spolu, na spolecnem ... papirovem tacku.

Ano, vazeni pratele, takhle se tu totiz jmenuji zakusky. ;)

Navsteva druha, hradecka cili dovozni

Svata trojice RUM dorazila na cas a naprosto vporadku, vzdor vsem stavkujicim zabozroutum. Dovezla neuveritelne mnozstvi pozivatin, castecne zpusobeneho moji rodinou, a svatecnich daru.
Krom klasickych navstevnich cinnosti (povidani, prochazkovani, navstevovani ruznych mene ci vice dulezitych pametihodnosti, fotografovani, mlsani, ...) doslo i na nekolik inovaci: nocni vyhled z vrsku mrakodrapu Monparnasse (blikajici Eiffelka a spousta dalsich svetylek), objev obskurni kavarny, kde maji i nekolik druhu caje, kde se nekouri, obsluhuji tam dva podivni pani neurciteho veku a jejiz nazev jsme spolecnymi silami prelozily jako "Hovorna u holubniku", zvracejici pan v nacpanem metru a nasledne prani a myti ruznych casti odevu (o pripadne detaily se obratte na Misinu, ta to mela z prvni pusy), nakup temer stejnych kabatu (neni to nejaka nemoc, kupovat si vzdycky kabat s nekym do dvojice?) a prima bundy, na ktere si muzete udelat uzel na kapuci a ktera se hodila driv nez by si kdo myslel.
Proste zase to uteklo strasne rychle, zase jsem byla strasne unavena, ale, uz zase, to bylo desne fajn!;)

Zobali Frantici, zobali, igelitove obaly

Francouzi jsou obalovi maniaci.
Kdyz si koupim balicek mych oblibenych susenek, dostanu dva aluminiove pytlicky po 6 susenkach v papirove krabicce. A kdyz mate stesti, a treba kupujete nejake drazsi susenky, budou ty pytlicky ve vanicce a pak teprv v krabicce! Pripomina mi to stare zname "domecek, v domecku stolecek, na stolecku misticka a na misticce rybicka".
Kdyz jsem si v pekarne koupila pul bagety a croissant, dostala jsem bagetu v papirovem sacku, croissant zabaleny do kousku papiru a kdyz mi to pani vsecko dala do igelitcicky, tak uz jsem to nevydrzela a rekla ji, ze tasku nepotrebuju. Rekla, ze nema problem, ale ze ji to vubec nenapadlo, pac "je to tak vzacne"!
Tohle baleni obalu do obalu, jeste k tomu asi tak na 5 minut, protoze jsem to samozrejme chtela hned snist, a bez moznosti trideni me fakt nici. Pripadam si jako kdybych se vratila na stromy. Vzdyt v nasi rodine uz tridime odpad snad vic nez 10 let! C' est frustrant, ça!

Postovni tyden

Prvni pohled, ktery mi sem poslala maminka mi nikdy neprisel.
Dalsi posta chodila podivne, zpozdene atp.
Tim spis mne desne bavi tento tyden.
V pondeli mi prisel dlouho ocekavany pohled od maminky (obrazek meho oblibeneho prastareho kostelicka v HK).
V utery mi prisel muj "passe Navigo". To je superultramoderni cipova karta na mhd. Udelali mi ji zdarma a musela jsem pro to udelat jen to, ze jsem se nechala vyfotit u zdi jedne stanic metra. Vtipna na ty karte je hlavne moje fotka. Dobre, ta je vtipna (i horsi veci nez vtipna) casto. Ale tadle je bozi a prekonava tu pidifotku co mame naskenovanou na obcance. Vsude se zduraznuje, jak je karta neprenosna a jak na ni clovek musi byt dobre vyfocenej a nesmi mit nic na hlave a blabla. No, a dostavame se k jadru pudla, na moji karte je v podstate cerny ctverecek, na kterem byste po par minutach asi odhalili siluetu obliceje! Konecne jedna dokladova fotka, ktera se mi libi! (musim priznat, ze kdyz jsem ji poprve uvidela, normalne jsem vyprskla smichy!)
Ve stredu jsem obdrzela podivne naditou obalku z Prahy. Pismo jsem neidentifikovala, a tak jsem fakt vubec netusila, co to je. O to bylo rozbalovani lepsi. Byl to kratoucky pozdrav od Jany ze skoly (fakt jen asi 5 slov) a byly k nemu pribaleny 2 minitatranky! Genialni! (hned jsem jednu slupla;). )
Dnes jeste nevim, ale uz rano to zacalo dobre, protoze mne muj cesky operator privital ve Francii! To je ale bystry pan, coz?
Jen houst!

Pro zmenu stavka

VAROVANI: tento text bude spise francouzsky, agresivni a vulgarni. Zkratka: UPRIMNOU SOUSTRAST!

Putain! C' est quoi ce bordel de grève! ça me fais chier! J' ai une sacrée otite et je ne veux pas me promenner toute la journée à cause de tous ces crétins de la RATP! Ce sont que des connards, là! Merde!

Doufam, ze jemnejsi duse proste neumi francouzsky.

Jak jsem nechtela jit k doktorovi

V utery mne zacalo bolet v uchu.
Nejdriv jsem si rekla, ze se mi to zda. Pak ze se mi to nezda, ale ze to urcite bude jen chvilkovy. Pak ze to asi nebude chvilkovy, ale ze zkusime Ibalgin, homeopatika a hlavne lenoseni v postylce. Dalsi napad byl, ucho si zahrat (ne, opravdu ne uriznout), pac to je prijemny na vsecky bolesti, ale nechtela jsem ho namacet, tak jsem mela genialni napad ohrat si uterku v mikrovlnce. Poprve to fungovalo skvele, ale po druhe uz uplne nedopadl timing, takze je ted uterka pomerne fatalne batikovana, dalo by se dokonce rici perforovana. Nastesti moc nekourila, tak se nespustil alarm. Pak uz jsem sla radsi spat, protoze pry rano moudrejsi vecera. No, neplati to nutne vzdycky. Vydrzela jsem do obeda (svou teduzasivaznechorobu jsem vyuzila jako zaminku pro nejiti do skoly) a pak se hrdinne rozhodla jit k docteurovi.
Ve Francii to neni tak jak u nas, ze kdyz vam neco je mimo vase mesto, jdete proste na pohotovost. Tady musite jit k obvodakovi a on vas proste vezme, ale lepsi je mu brnknout, jestli ma cas a jestli tam vubec je, a tak. Ale pak si stejne musite pockat. Na recepci mi dali jakysi seznam nejblizsich felcaru, z toho tri uplne ti nejblizsi byli zatrzeni zvyraznovacem; Tak jsem sla volat. Ok, 2 ze 3 zviraznenych jsou rentgen, to jsem nechtela, tak jsem zavolala nezatrzenemu, ktery se zato nachazel v ulici, o ktere jsem vedela, kde je. (Velke plus, kdyz vase ctvrt uz neni na planu centralni Parize.) Stastne jsem tam dosla, probojovala se barierou zvonku a tlacitek do prvniho patra, kde jsem nasla spoustu neoznacenych dveri a cekarnu.Mi spolutrpitele mi vysvetlili, ze mam proste pockat. V telefonu jsem mluvila s pani doktorkou, ale nakonec jsem se po asi 40min cekani spokojila s vesele vypadajicim panem doktorem v hnedem saku. Ale tim me sympatie k nemu skoncily, protoze se mne na zaklade meho jmena zeptal jestli jsem Ruska (trimaje mou karticku s napisem CZ), pak proc nemam vlasy a jestli uz je to dlouho (kdyz jsem mu rekla, ze to nema nic spolecnyho s uchem, tak rek, ze to ne, ale ze uz se mne na to urcite ptali mnohokrat-NO A CO?). Pak uz se mne ptal jen jestli mam kasel a rymu a konecne prijal me sdeleni, ze mne fakt jen boli v uchu. Nakonec mi vitezoslavne sdelil, ze mam "otite" (zanet ucha), cehoz jsem se obavala, a napsal mi antibiotika a jeste cosi za podobnym ucelem. Cely ten spektakl i s lekarnou (kde mne dost nadchli, pac mi nabidli levnejsi variantu predepsanych dryaku a vubec se nexichtili, prestoze jsem v tu chvili byla dost mimo) me stal 60 euro (neco mi snad proplati me mistni pojisteni), coz jsem se rozhodla vykompenzovat kavickou.;) Nicmene jsem dnes rano mela k snidani 6 pilulek a premyslela, jestli mam jeste neco jist, abych se nahodou neprejedla.;)
Hajhou.

Navsteva prvni, gurmanska

V patek odpoledne se s pomoci snad vsech dopravnich prostredku, krom lodi, dostavilo na Porte de Versailles antidepresivni zachranne komando MaMa. Bylo privitano bagetou bez soli, ale zato s usmevem, a ubytovano v 3*hotelu. A dale uz byla jen sama kaficka, dobrutky, prochazkove bloudeni, fotografovani drobnosti, krajinek i pozadi, diskuzi akademickych, prihlouplych i zcela holcicich, ....
Jsem z vas strasne unavena, ale bylo to bozi a navic se po dnesku zda, ze to melo i pozitivni vliv na mou tlumocnickou notaci, no co vic si prat? Snad jen, abyste byly Nonsmokin', ale clovek nemuze mit vse, ze.

Taky je vas operator ftipny sympatak?

Me posila smsky!
Posledni tri nebyly nic moc:
"Vas kredit uz je jen 30c."
"Vas kredit uz je jen 20c."
"Vas kredit je 0 euro."
Ale ta, co prisla pak, me fakt pobavila.

"Pensez à acheter une baguette, à vous lavez les dents, à ne pas vous coucher trop tard et à appeller 224pour recharger votre compte."
("Nezapomente si koupit bagetu, vycistit zuby, jit brzo spat a zavolat na 224 a dobit si kredit.")

Dost me zaujalo poradi zminovanych veci. Ze je bageta dulezita mi bylo jasny odjakziva, ale ze tak moc? ;)

Spinave pradlo se ma prat doma

To je sice pekna zasada, ale co delat, kdyz nejste zrovna vylozene doma a navic nemate ani pracku a cpat dziny do umyvadla znamena hrozive zaplavy v koupelne, ne-li v celem byte?
Jedinym resenim bylo pekne si sbalit svuj kopecek spiny (i kdyz nejsem teticka z Ciny) a jit do verejne pradelny. Docela jsem na to byla zvedava, protoze to znam jen z americkych sladaku a tesila jsem se, ze si to vyzkousim nazivo.
Je to sveho druhu maly IQ test. Musite si precist navod, poridit davku praciho prasku v prilehlem automatu na praci prasek, napchat pradlo do pracky a nasypat prasek do spravneho otvoru, peclive zavrit (to je infoservis, coz?;) ) a pak dojit k "centrale", kde se musi namackat spravne cislo pracky a zaplatit. Pak uz jen musite pockat tak 45min (coz mne prijemne prekvapilo) a je to.
Ja jsem to vsecko absolvovala za bedliveho dozoru sympaticke tehotne cernosky v dzinsovych laclacich. Dotazovala se jestli uz jsem udelala to a jestli ono, az jsem si rikala, jestli to vubec nekdy uvedu do provozu :). Musela si myslet, ze jsem peknej exot. Zvlast, kdyz jsem si v prubehu prani necetla reklamni casopis, ale Le Monde a jeste si u toho cvicila tlumocnicke klikihaky a po doprani jsem pradlo misto do susicky nacpala do batohu.
Usetreny euro raci vlozim do kavicky, znate mne;).

Tlumoceni na radnici

Asi pred tydnem jsem odmitla tlumocit svatbu Nigerijce a Cesky, protoze v tom mela byt i AJ a ja si nejsem dost jista. Par dnu na to mi prisla sms s telefonnim cislem s tim, ze tam mam zavolat v AJ, ze pan se zeni 2. listopadu a ze je to FJ-CJ. A nikdo se neptal, jestli chci nebo nechci:).
A tak jsem tam zavolala a slibila, ze budu 2.listopadu ve 14 hodin pred radnici v Montreuil. Ale to byly veskere informace, ktere jsem dostala. No co, aspon jsem se nestresovala. O cem nic nevis, o tom nepremyslis. Pak prisel den D, mensi hledacka pred vchodem a stastne shledani. Uvnitr jsem pomalu zacinala chapat, o co ze tu vlastne jde. Prisla jsem tlumocit predsvatebni pohovor, ktery predchazi rozhodnuti, jestli je urad vubec odda ci nikoliv. Byl to vlastne takovy vyslech. Nejdriv on pak ona. Kazdy zvlast a pak se zrejme porovnava, jestli vypovidali shodne. Dotazy typu kde a kde jste se seznamili, jak vidite spolecnou budoucnost, etc. Podivne uz po strance obsahove, ale pro mne byla zajimavejsi stranka lingvisticka. Navzdory tvrzeni v sms umel Nigerijec pouze anglicky, a to podstatne hur nez ja. Takze jsem tlumocila nejprve mezi AJ a FJ (s tim, ze pani urednice umi AJ, ale podle zakona ona musi mluvit FJ a musi u toho byt tlumocnik, tedy ja) a pak mezi CJ a FJ. Behem pohovoru vyslo najevo, ze Nigerijec je sice sympatak, ale na uzemi Francie je nelegalne, a slecna je sice romanticka, ale dovedela se to az ode mne. Presto se chteji vzit, protoze se poznali pod Eiffelovkou, maji se radi a je to prece krasne vzit se ve Francii.
Tak nevim. Bud jsou oba ducha mdleho, nebo jsou tak desne zamilovany ze je vsecko jedno (i to, ze slecna neumi skoro vubec AJ a pan skoro skoro vubec) a nebo je to proste habadura. Kazdopadne jsem odtamtud odesla po 1.5 h trojite lingvogymnastiky a naprosto mimo. Z unavy i z tech lidi.
Jo, tlumoceni je fakt zajimava profese.

RER

(takove predmestske vlako-metro)
V sobotu jsem jela RER. Poprve od meho prijezdu do Parisu. A musim rict, ze to bylo dobrodruzne.
Vecer jsem jela az kamsi mimo opravdickou Pariz. Neuvedomila jsem si, ze je to mimo mestskou zonu a ze mi tim padem nestaci klasicky listek za 1.5 euro. Bezelstne jsem teda nacpala do turniketu svuj levny listek, ktery v poradku vylezl, a pak jsem se strasne divila, ze mne to nechce pustit. Hloupy pristroj, rekla jsem si, a prelezla jsem turniket.
Cestou ve vlaku, mi doslo, jaka je ralita a jen jsem doufala, ze u vychodu nebude dalsi turniket. Nastesti nebyl a ani zadny revizor se neobjevil.
Zato vlak ale nestavel ve vsech stanicich (duvod i system mi unikl), a tak jsem celou cestu doufala, ze na moji stanici zastavi.
Zastavil.
Na zastavce jsem zjistila, ze cesta zpet mne bude stat 3.5 eura. Naval paniky, pohled do penezenky...byly tam 4 eura. Uff!
Cestou zpet po mirne surrelisticke navsteve u neznamych spoluzaku jsem sebejiste zakoupila ten spravny lupen, stastne dobehla vlak a v klidu dojela na tramvaj. Turniket, ktery jsem uvidela u vychodu mne nemohl rozrusit. Dala jsem mu svuj listek, listek vylezl tam, kde mel,...jen ten turniket se odmitl hnout! Tak jsem ho opet prelezla a jako bonus jsem se jeste musela procpat pidi mezerou jednokridelnych litacich dveri, ktere byvaji hned za turniketem. Ty se totiz logicky take odmitly hnout. Jesteze jsem moc nevecerela ;).

Doña Wikuña je zakerna a nevyzpytatelna

(A mozna ze to ani neni Doña Wikuña ale Don Cabron?)

Jedine, co o ni vim je, ze chodi ve ctvrtek, kdyz ja nejsem doma. Ale zbytek je absolutni tajemstvi. Pokazde, kdyz jdu ve ctvrtek domu, tak si rikam: "Copak mi asi nadelila tentokrat?" Pokazde je to totiz neco jineho, takove male Vanoce, s tim rozdilem, ze obcas i neco zmizi, coz Jezisek obvykle nedela! (A doufam, ze ani nezacne.)
Zajimalo by mne, podle ceho se ridi? Co jsem provedla, ze mi vcera vyhodila temer nove mydlo a nevymenila mi uterku? Cim jsem si zaslouzila, ze uz mi nadelila tolik rucniku, ze uz je za chvili budu moct prodavat? A podle ceho se ridi pocet pridelenych rulicek toaletaku?
Cesty Doñi Wikuñi jsou nevyzpytatelne.

Bois de Boulogne - second essai

Tentokrat jsem to vzala z druhe strany a nebyla jsem na to sama, vzala jsem si na pomoc Bjetku, i kdyz, pravda, bez basebalky. A zase svitilo slunicko, zase to bylo desne prima (udelaly jsme si opravdickej picnic s talirem, hrneckama a prehozem z hotelove postele-a samozrejme taky s jidlem, psik nam chtel sezrat senwich, ...) a zase jsme nevideli ani krajecku z mistnich povestnych existenci.:) Zato jsme ale navstivili Bagatelle, coz je takovej napucovanejsi a oplocenejsi kout, kde jsou ruzny vyhlidky, altanky, sosky a pavi a dokonce i pavatka (nebo jak se rika pavim detem).
A nejlepsi na tom bylo, ze mi Bjetka dovezla muj opraveny fotak, haleluja, mela jsem radost jak maly decko a pavi jsou zamozrejme zdokumentovany:).

"Hmmm, ta vune, ta vune, ..."

zpivam si ted s pani Hegerovou. A to proto, ze jsem v dnesnim uz tak dost milem a slunecnem ranu cestou do skoly prosla kolem zrovna otevirajiciho obchodu L`Occitan. Slecna pred nim vyrovnavala do ozdobnych truhliku hrste susene levandule!!!
S takovym zacatkem dne si nemuzete nerict: Zivot je krasny!

Kdo nestavkuje, neni Francouz!

Francouzi stavkuji radi. Proste je to bavi. Tentokrat uz je to ale ohne sranda, vlada chce zeleznicarum (a jim podobnym) sahnout na jejich "socialni vydobytky" a posilat je do duchodu stejne pozde jako vsecky obycejne smrtelniky! Takze vcera nejenze nejezdilo metro, ale ani tramvaje, busy a vlaky! V ulicich se tak objevil opravdu zajimavy vzorek lidi, od kravataku s peckama v usich, pres elegantni damy, zeny v domacnosti a studenty, az po babicky a bezdomovce. Musim rict, ze evidentni parizanka s planem Parize v ruce vypada celkem komicky. Rozhlizi se na vsecky strany, brejli do mapy a porovnava ji s realnymi ulicemi, ktere vidi poprve v zivote, prestoze (nebo spis prave proto, ze) tudy denne jezdi...metrem. Vrcholem vseho bylo, kdyz se mne jedna pani zeptala na cestu;). V ulicich se taky vyrojila spousta bicyklu a kolobezek ruzneho stari i kvality, bruslari a u stojanu s mestskymi koly se tvorily nezvykle fronty. Proste silenstvi!
Ale musim parizanum priznat, ze to zvladali s nadhledem. Nekteri dokonce vypadali, ze si to uzivaji. Je zajimave, ze v takovych pripadech je stavka naprosto prijatelnou omluvou pro absenci ve skole ci v praci, protoze pro lidi, kteri bydli na okraji mesta, je opravdu nemozne, dostat se na misto vcas.
A jak jsem se do skoly dostala ja? Pesky, panacku, pesky. Trva mi to slabou hodinku. Nastesti neprsi:)

Accessoires maison

Podle nazvu by se melo jednat o obchod s bytovymi doplnky. Ovsem pohled do vylohy mne naprosto nadchl. Hlavnim exponatem totiz byla obrovska bila lebka se zubatou celisti. Mozna opravdicka.

To asi nebudou doplnky pro garsonky, ze?

Bois de Boulogne

V kazde spravne detektivce odehravajici se v Parizi figuruje tento lesik jako lihen prostitutek, pasaku a jine sebranky. Byla jsem se tam vcera podivat a z hlediska ctenare detektivek bych byla uplne zklamana. Odporne napucovany parcik plynule prechazejici v lesik s pesinkami a radobykamennymi mustky. Jezirka s ostruvky, zelenymi brehy, barevnymi stromy (mimo jine s vsudypritomnymi jinany), privozem a veslicemi oblezenymi nedelnimi turisty, rodinkami, parecky, psy, sendvici, nanuky, kaficky, ... Jedine, co by alespon trochu stalo za to, byl virive barevny a urvany lunapark se spoustou podivnych konstrukci, strelnic, umelych opic a zmalovanych prodavacek. Tam by se mozna nejaka ta mrtvola schovat dala. Ale jinak, nic moc.

Jeste, ze uz jsem dlouho zadnou detektivku necetla a do lesika jsem prisla na prochazku, nanuk, par fotek, chvilku pocteni a dve skici;).

Italstina pro jeste min nez zacatecniky

Vcera jsem byla pozvana na veceri k me cesko-italske spoluzacce Lucrezii. Byla jsem predem varovana, ze tam bude par italu:). Nakonec tam byla spousta italu a dve rusky, takze to opet byl docela multilingvni vecer. Zacinam uz trochu rozumet italsky, jen se nesmi mluvit moc rychle. Naucila jsem se prima italsky vyraz, ktery doslova prelozen znamena (damy prominou): "ma koste v prdeli". To se da s celkem cistym svedomim rict o velkem poctu parizanek. Doslo dokonce i na kulinarni vzdelavani, protoze jsem ochutnala italsky dezert, ktery se paradoxne jmenuje "zupa inglesa" (anglicka polevka).
Grazzie.

Listi

Je uplne vsude.
Vetsinou krasne sviti slunicko v tomto parizskem podzimu a barevne listy na mne zari z ruznych koutu. Na mem stole, v notyscich a blocich, a dokonce i jako zalozka v knize, se tak objevuji placati barevni hoste. Stava se ze mne maniakalni sberatelka a lisovacka.
Uz jen u vychodu z domu na mne ceka pokuseni, ulici totiz velkoryse lemuje cela alej (ne jako u nas jediny osamely stromecek) jinanu! V metru nastesti zadne stromy nejsou, ale do nasi pidiskolicky chodim casto pres byvalou klasterni zahradu a cervenym listum nezname rostliny proste neodolam.
Jesteze jsem vcera nasla genialne neobycejny kastan. Ten se lisovat neda :).

Piscine, ale piss out!

V nedeli jsem se vydala za svym oblibenym sportem. Nasla jsem bazen, ktery je nejbliz k memu bydlu a dokonce se tvari docela levne. Listky tam prodava usmevavy cernoch (ostatne zamestnani jako je vratny, recepcni, prodavac listku, ... tu vetsinou vykonavaji cernosi), ktery se po tom, co me bez uspechu oslovil spanelsky a nemecky, chce ucit cesky. Dalsi zajimavosti je, ze veskere satny a sprchy jsou spolecne (i kdyz to by mne asi po zachodcich na fakulte a kavarnach obecne nemelo prekvapit). No a tresnicka na dortu byl moment, kdy jsem skocila do vody. Pravda, byla to ta strana bazenu, ktera je obvykle melci, ale ...80 cm vody???
Z bazenu jsem odchazela spojene vyplavana a dokonce jsem si ani pri otockach ve drepu neodrela kolena. Ale jak to delaj ti vysoci chlapi, to vazne nechapu.

Na trhu

Strasne rada chodim na trh s ovocem a zeleninou, a specialne ve Francii. Nejen kvuli tomu, co se tam da poridit, ale hlavne kvuli prodavacum. Vim, ze jsou to proste profici, ale ciziho cloveka, ktery je na vas tak prijemny, si proste uzivam. A kdyz vam da neco ochutnat a pak vam podekuje za to, ze jste ochutnali, i kdyz jste si odmitli cokoli koupit, to je proste koncert.:)

"Cesta byla sucha, misty mokra"

jak zpivaji Buty.
Navic mne postupne potkaly troje dobre vily.
Prvni se objevila uz v autobusu z Hradce do Prahy. Oskubali ji hradecti revizori (podotykam, ze navic nepravem) a nemela pak dost penez na listek. Tak jsem ji pujcila a ona mi pak za odmenu odcarovala mou predodjezdovou chandru a nervozitu.
Dalsi dobre vily mne navstivily na Florenci, prinesly mi spoustu zuzu medvidku a zizalek a spol. Holky, jeste na ne nedoslo, ale je to urcite jen otazka casu:).
No a u posledni dobre vily dnes bydlim. Je to spanelka. Dokonce na mne cekala pred vchodem, pac na dverich maji jen cisilka a zadne zvonky se jmeny a potesila mou osobu, ktera se momentalne potyka s absolutnim rymem ve svem nose, horkym cajem. Muchas gracias!

PS: Omlouvam se, ze je to bez nabodenicek, ale to ted az do Vanoc bude, pac zabozroutske klavesnice tyto vymozenoste nevedou.

Rozlučkování

Nemám ráda loučení. To asi většina z nás ne, a stejně to děláme a přišlo by nám divný to neudělat. Tak já nevím:).
Dnes (teda vlastně už včera) mám za sebou velkou pražskou rozlučku a bylo to moc fajn. Dokonce jsem dostala různé předměty a amulety pro štěstí a na cestu, prostě do-je-mný.
Ale jedna věc mě zvláště potěšila. Je to knížka "Merde! Rok v Paříži". Napsal ji Brit, který pracoval ve francouzské firmě a já se moc těším až si spolu s ním ve slabší chvilce na ty žabožrouty zanadávám. Nejlepší na tom je, že jsem ji dnes odpoledne viděla ve výloze a říkala jsem si, že by byla legrace, kdybych ji od někoho dostala na cestu, a dokonce jsem se bavila představou, kdo by mi ji mohl dát. A ono, světe div se, já tu knihu dostala a dokonce opravdu od Manji! To jsem teda čubrněla. Máme se přečtený:). Dikec!(Vám všem!)

Nejsem občanka

Šla jsem na poštu, protože mi přišlo doporučené psaní. Netušila jsem, co to je, a jediné, co mě napadlo, bylo: "Že by to snad bylo ofišl zadání mojí DP? Té DP, co jsem na ni minulý týden odevzdala projekt, a jejíž téma mám přidělené už od loňského listopadu?". Byla jsem napjatá jak kšandy, ovšem to, co jsem se dověděla, předčilo moje očekávání, protože paní u okýnka mi nechtěla nic dát, protože MÁM OD DUBNA PROŠLOU OBČANKU. Tak to jsem fakt netušila.
Nakonec jsem musela na poštu podruhé a fakt, že to opravdu bylo to zadání DP, už byl oproti občance naprostá nuda.
A tak jsem teď světoobčankou a chodím s pasem, nikoli vosím ale cestovním:).

Tetování

Když se blížil nedávno minulý víkend a tím i moje hlídací mise, zeptal se mne někdo: "A ty seš tetička na poslouchání a nebo tetička na dělání blbostí?" Tehdy jsem odpověděla, že to se zatím asi nepozná.

Ovšem víkend už je passé a vzhledem k tomu, že jsme jednou zapomněly s sebou mikinu a jednou si zapomněly oblíct tričko s dlouhým, nechaly psa, aby sežral rozmočené snídaňové lupínky a rozcupoval pytlík s křupkama a taktéž je sežral (doufejme, že jen ty křupky), nezašroubovaly šroubovací kelímek na jídlo, oslovily vsechny dosazitelné "bafbafy" (neplést s "blafblafy"!), zkontrolovaly plující "gaga", sešplhaly několik laviček a vyhrály kočárkovou terénní revuei na louce ve Stromovce, myslím, že můžu zodpovědně prohlásit, že jsem nezodpovědná tetička na dělání blbostí. Jen houšť!

Masážní procházka pro otužilé

Vyhlížejte z okna chvíli, kdy je nebe témeř bez mráčku a svítí slunce.
Jak ji uvidíte, všeho nechte a vydejte se na procházku, na lehko, doporučuje se černý pes, případně jeden piškot.
Asi v půli velikánské louky se kochejte černočerným mrakem v dáli a říkejte si: "Teda tam ale musí pršet!". Můžete se i pousmát.
Při prvních kapkách si libujte, že umíte chodit mezi kapkami.
S přibývajícími kapkami hledejte duhu.
Se začínajícími kroupami se kochejte bílými kuličkami ledu v černé srsti.
U přibývajících krup nekřičte: "jauvajs", raději si užívejte důkladnou masáž zdarma.
V houstnoucím nečase se smějte nahlas, nikdo Vás neuslyší. Doporučujeme skočit si do každé větší kaluže po cestě.
Při průchodu Lhotou neždímejte svůj oděv, vysměje se Vám puberťák na kole.
Zvládnete-li dostatečně timing, dorazíte k vrátkům domova se sluncem v zádech a modrou oblohou nad hlavou.
Na závěr doporučuje 9 z 10 odborníků horkou sprchu a bylinný čaj s medem.
Příjemnou zábavu!

Sice...

...jsem málem vyletěla z kůže,
...jsem navštívila během tohoto týdne dvoje GTS a to hned několikrát,
...jsem proklela sebe i všechny svaté nejmíň do desátého kolene,
ale STÁLO TO ZA TO!!!

MÁM JI A UŽ JI NEPUSTÍM! Jedu 25.9.2007 ve 22,00 z Florence, juch!

Googlin' Pictures

Ráda hledám. Teda přesněji vyhledávám, protože o věčném hledání mých osobních věcí bych se nerada rozepisovala. Často se přitom zaseknu u něčeho úplně jiného. Ano, přiznávám, jsem schpná začíst se do výkladového slovníku a úplně zapomenout, proč jsem ho vlastně otevřela. Podobně mne vždycky zaměstná možnost Googlu vyhledávat pouze obrázky. Dnes jsem ji využila, když jsem chtěla vědět, co že to vlastně maloval James Ensor. A nakonec mne nejvíc zaujalo toto: "Stehenní kost belgického muže" a "Stehení kost francouzské ženy". (Ale nebojte, toho Ensora jsem našla taky:). )

Sopko v Rudolfinu

Včera jsem byla na výstavě Jiřího Sopka, kterou najdete do 18.11. právě v Rudolfinu.

No a...? No NADCHLA MNE! Sopka mám moc ráda a prostě jsem to jen všem chtěla strašně moc doporučit. A vyhlašuju tímto anketu: "Který z obrazů na této výstavě byste si ukradli?" (doufám, že mne za to nikdo z případných právníků a jim podobných živlů nebude popotahovat). A půjdu příkladem. Já bych si asi ukradla "Vláček" a pak ještě kterýkoli z "květinových" obrazů a cokoli s domečkem by mne rozhodně neurazilo:).

Tak tam, prosím Vás, běžte a udělejte si na to čas, ať si to můžete užít alespoň tak jako já.(Pro mne to bylo zajímavé ještě tím, že to byla asi první výstava, na kterou jsem došla hned první den její existence (vernisáže v to nepočítám).)

Chlupaté knedlíky à la pejsek a kočička

V sobotu jsme našli spoustu hub. Rozhodli jsme se, že v neděli uděláme naši oblíbenou žaludeční dlažební kostku - smaženici s chlupatými knedlíky. O smaženici nikdo z nás nepochyboval. Ale co chlupáče? Ani jeden jsme je nikdy nedělali, a tak se nejprve rozpředla debata dvou akademiků na téma "co by se tam tak dalo vrazit?". A jako správní akademici jsme postupovali i dále, protože jsme se rozhodli konzultovat za účelem zachování objektivity odbornou literaturu (Chlupaté knedlíky in Kuchařka naší vesnice, Rettigová, M. D. akol., Praha, před Ibsenem). Konsilium se dočetlo, že k výrobě dané pochutiny je třeba hrubá mouka, krupice, vejce, syrové strouhané brambory, smetana či mléko, sůl a sádlo či máslo. Tyto ingredience byly kriticky zhodnoceny a posléze došlo k použití polohrubé mouky, vajec, syrových strouhaných brambor, soli a jedné smetánky do kávy. Pak přišel klíčový okamžik pokusu, kdy voda v kastrólu byla již vroucí a první dva knedle byly do ní vloženy, když tu došlo k bouřlivé chemické reakci, tekutina v nádobě vzkypěla a objevila se hustší pěna s třásněmi nápadně připomínajícími strouhané syrové brambory. Oba prototypy knedlí se rozpustily. Z toho náš vědecký tým vyvodil, že hustota knedlové směsi je nedostatečná a po přidání dostatečného množství mouky a výměně vody se již podařilo experiment dotáhnout do zdárného konce.
(Nepočítáme-li přehnané množství cílového pokrmu, který, jestli neumřeli, pojídají dodnes.)

Zděs Bezděz

V pátek jsme se s bratrem vydali na výlet. Cíl byl, pravda, poněkud vzdálenější, ale stálo to za to (i ve srovnání s výletem na Kokořín). Krom toho, že jsme si opravdu do sytosti užili služeb ČD, jsme navštívili nádhernou zříceninu Bezděz (Možná, že vy jste vzdělanější, ale já se teprva pod ní dozvěděla, že vlastní jméno Bezděz je rodu ŽENSKÉHO!). Docela mne překvapilo, kolik elektrických zásuvek člověk na takové zřícenině najde. Záhada se však vysvětlila po vstupu do gotické kaple, kde jsme narazili na v rohu odložený vysavač. Holt i na zřícenině musí být pořádek. Ovšem tím naše kulturní zážitky nekončily. Cestou z Bezdězi na Mácháč (další zalepená díra v mém vzdělání-vůbec jsem netušila, že Mácháč je Máchovo jezero. Vždycky jsem si myslela, že mácháč je prostě jakýkoli nepříliš čistý rybník, kde se dá vymáchat.) jsme krom německých turistů potkali ještě zmiji a v zápětí taky slepýše, kochali se chráněnými ocúny a natrhali kytici hlohu, hub a zlatobýlu. Na Mácháči jsme vypili jedno pifko a jednu kofolu a navštívili nejčistější a nejvoňavější toi-toiku jakou jsem kdy viděla a pak už hurá do České Lípy, na vernisáž výstavy obrazů paní Jany Bittnerové(ano, správně, pro ni byla ta "zajímavá" kytice!). Výstava je super a báječná je též fontánka v galerii, kde kromě červených rybiček bydlí také několik želv.
Jen ta cesta zpět byla obzvláště vypečená. Nikdy bych nemyslela, že se dá z České Lípy do Mladé Boleslavi jet přes hodinu. Ještě, že jsme měli v záloze kyselé žížalky. V Nymburce, o půl desáté večer, docela bodly.

Vlvejš

Letošní Fonticulus Maděra se povedl. Myslím, že to můžu hrdě prohlásit.
Kromě toho, co se od něj očekávalo, přinesl ještě jednu významnou inovaci, a to do slovníku týmu. Touto inovací je výraz „vlvejš“. Vy z vás, kdo jste lingvisticky bystřejší, již jistě tušíte, že se nám dostalo velice praktického slova, které má celou škálu použití, ať už ve svém základním tvaru (ty seš ale vlvejš, nebuď vlvejš, atd.) či jeho odvozeninách (přestaň vlvit, to je ale vlvý, nedělej vlvy, jsem úplně vyvlvenej, atd.).
A jak se nám to přihodilo? Při jedné z předkurzovních porad padla hláška, že je něco už „vo levl vejš“ (překlad z východočeščiny: na vyšší úrovni). Pro svou nesrozumitelnost zdála se být velice zábavná a korunu celé záležitosti nasadila ještě další verze: „Hele, vole, vlvejš!“. No a nový tvor (nebo co to vlastně je) byl na světě. A teď už o něm víte i vy:).

V Trollsku aneb zemi Norků

Hlavu mám plnou zážitků (aby ne po sedmnácti dnech na cestáchJ), a tak jsem se pokusila vytvořit jakýsi zjednodušený, subjektivně všeobecný závěr z mojí návštěvy severu.
Je to země luxusní. A to nejen vysokými cenami, ale taky úžasnou napucovaností (od trajektu přes ulice až po záchodky v kempu).
Je to země nádherné přírody, až kalendářového kýče, téměř na každém kroku. Ke konci cesty už jsme s nadsázkou prohlašovali „fůůůůůůůůůůůj, další vodopád!“
Zěmě, kde se z cihliček dá postavit radnice, kostel ale třeba i obchoďák. Prostě cihličky tam frčí.
Země, kde jsem o půl druhé v noci vzdala čekání na tmu, protože jsem došla k závěru, že to světlo už patří svítání.
Země, kde jsem se sprchovala za 14 dní asi jen dvakrát, ale né proto, že bych byla prasátko, ale proto, že jsem se k velké radosti bodavého hmyzu chodila koupat (a někdy i plavat) do různě studených jezer a řek.
Země, kde prší jinak než u nás a veškeré spekulace o počasí je lepší raději vůbec nevyslovit.
Země, jejíž obyvatelé si myslí, že je v pořádku, když je sýr sladký a bonbóny chutnají po octu nebo soli nebo v lepším případě jsou alespoň z lékořice(fuj!).
Země, kde žijí pižmoni volně v přírodě a v celém státě jen jedna jediná paní, která žije volně ve skanzenu, z jejich srsti přede vlnu a plete z ní čepice a podobné užitečné věci.
Země, kde staví muzea na jednu a více lodí (Fram, Kon-tiki, vikingské lodi atp.) a jejíž sousedi jsou ještě lepší, protože ti vytáhnou ztroskotanou loď z vody, a protože je velikánská a nedá se moc přesouvat, postaví muzeum okolo ní. Přímo na břehu.
Země, kde se mi strašně líbilo!
Tussen takk!

Private Pollock - buďte sví

Při přípravách své "instruktorské úchylky" na Fontík jsem narazila na prima stránku. Doporučuji všem tvořivcům, co mají chviličku času a chutě zahrát si na Jacksona Pollocka.

Medvídci

Poslední dobou potkávám docela často medvídky. Né, nebojte, nehrabe mi víc než obvykle. Nepotkávám živé medvídky, ale jejich želatinové příbuzenstvo. V různých barvách, v různém stadiu ožužlanosti či rozmoklosti, smutně pohozené, ztracené a zapomenuté . A už jsem jich potkala tolik (na schodech, u vstupních dveří do krámu, v lese na cestě), že si začínám myslet, že to není jen tak. Zdá se, že nevědomky sleduji jakousi žužlavou turistickou značku.
To jsem teda zvědavá, jestli se vyskytuje i jinde než na mé rodné hroudě (brzy ověřím) a kam mne dovede.Jestli vůbec někam:).

Stodůlky By Night II

Ano, ano, pachatel se vracívá na místo činu, a tak i já jsem se vrátila do domečku nedaleko stanice metra B Lužiny. Tentokráte ale né kvůli vlastnímu vzdělávání, nýbrž za účelem oslavení novomanželů Šrubarski (podle pana Šrubarski nemám jejich příjmení skloňovat, tak respektuji jeho přání).
Párty se povedla, dokonce i můj osobní strašák (moderování dražby umění paní Katalin Šrubarski) nedopadl nejhůř a celý večer byl korunován noční procházkou po Stodůlkách, a to je právě to, oč tu běží. Né, že by právě tato procházka byla z celého svatebního dne to nejdůležitější, to jistě ne, ale byl to prostě úžasný zážitek před odchodem na kutě. Trasa byla vpodstatě stejná jako minule- výstup na hrbol (bylo mi zakázáno nazývati ho kopcem) a okružní pochod kol rybníka. Ale tentokrát jsme z hrbolu sestupovali po jakési "autostrádě" plné príma hrbolů a zatáček téměř bobařských (běhat po tom po tmě bylo super), při podcházení tubusu metra jsme pocítili pomíjivost pozemských červů a u lavičkového Stonehange se rozhodli nevyvolávat duchy, páč by to stejně bylo akorát tak na lepáka. Příjemně vyvenčení jsme pak své kosti alespoň na pár hodin složili na koberec v domečku. Good night!

U babičky

První polovinu tohoto týdne jsem strávila u babičky na Vysočině. Byl to pro mne velký zážitek, jelikož obě moje babičky žily od (mého) jakživa v Hradci. Poprvé v životě jsem tak mohla jet "k babičče na prázdniny" a vůbec nevadilo, že ty prázniny byly jen třídenní a babička Mánina. Byla to prostě pohodička, navíc v nádherným kraji.
Babičku jsem trošku znala už od minula, ale tentokrát mne naprosto nadchla. Ve svých 80 letech s náma první večer propařila u Člověče nezlob se!, až do půlnoci. Druhý den s náma vylezla téměř až na vrcholek Devíti skal, pojídala borůvky a večer, opět kolem půlnoci, sobě i nám nadělila zmrzlinu a kávičku. Dvakrát denně chodila sbírat do speciálního rendlíčku slimáky, které pak solila a vylévala do potoka. Taky luxovala pavouky "johany" neprozřetelně se potulující po domě a uvařila nám výborný knedlíky s jahodama, i když jsme nepřišly včas. A hlavně-dělala si všecko po svém.:)
Když jsem ji tak pozorovala, došla jsem ke dvěma závěrům: za prvé - je to úžasná osůbka, ale mít ji doma každý den může být celkem náročné; za druhé - pokud se dožiju jejího věku, tak bych si opravdu moc přála být fit (tělesně i duševně) tak jako ona. No, uvidíme.

A já mám taky stýpko! Ou jééééééééé!

Chère Mademoiselle Maresova,
J'ai le plaisir de vous confirmer que cette Ambassade vous a offert une bourse du gouvernement français en vue de réaliser un stage de spécialisation à l'Institut Supérieur d'Interprétation et de Traduction deParis (ISIT). Ce stage se déroulera du 1er octobre au 31 décembre 2007.

Já vím, že je to francouzsky, to jen abyste věděli, že si nevymýšlím a že mezi 1.10.2007 a koncem roku 2007 mne najdete v Paříži....teda kdybyste mne hledali;).

Juch!

Kolmo na Říp

Cestou z posledního setkání týmu jsme vymysleli, že bychom mohli někdy, ještě před prázdninami, jet na cyklo výlet. A dnes byl ten slavný den, kdy se nápad stal realitou.
Účast sice nebyla velká (2 os.), ale stejně to stálo za to.
Pro mne dobrodrůžo začalo dokonce už den předem, protože jsem si jela vypůjčit kolo, kterážto akce pro mne znamenala v mém životě první jízdu na kole po Praze (Nusle-Palackého náměstí) a první jízdu na eskalátorech s kolem. Cestování ve vagónu metra už bylo jen takový bonbónek na závěr.
Dnes ráno jsme tedy podnikli cestu z Nádraží Holešovice až na Říp, potažmo do Roudnice nad Labem (to vše kolmo) a zpět (vlakmo).
No a co že se nám tak užasného přihodilo?
-cesta podél Vltavy je moc krásná
- jeli jsme poprvé v životě přívozem, a navíc ještě s bicyklem, a navíc ještě v době kdy přívoz měl už mít pauzu, ale pán na nás byl moc hodný a vzal nás
- výlet měl i akademický přínos - objevili jsme další murffyho zákon: "cesta je vždy lepší na opačném břehu než na tom, po kterém jedete"
-objevili jsme též tunely do tunelu a vykousané skály
- spatřili jsme jakýsi "předŘíp" (na první pohled připomínající smetištní haldu), na kterém byly dokonce dvě rotundy (neuměle převlečené za skruže)!
- vykonali jsme téměř okružní jízdu okolo Řípu
-a domů už jsme nemuseli na kole!:)

Byl to prostě moc príma výlet, jen se trošku obávám, že to má tělesná schránka zítra úplně nedocení. Ale to je její smůla.:)

Ve vlaku je spousta času na čtení

...Bylo mi jich líto, a tak jsem zařídila, aby mohli všichni létat.
Druhý den ráno se probudili a netušili, co se stalo, posadili se a řekli: Zas začíná to trápení ach jo, ach jo. Slezli z paland a vypili horké mléko se škraloupem a ten směli sníst.
Pak si na sebe vzali kabát a čepici a šli po schodech dolů do práce a vlekli se a přemýšleli, jestli by neměli jet tramvají.
Ale pak se přeci jen rozhodli jít pěšky, protože člověk má právo jet sedm stanic, ale pět sotva a studený vzduch člověku jen prospěje.
Jeden z nich šel dolů Lodivodskou ulicí a mokrý sníh se mu přilepil na boty. Chvíli podupával, aby se sněhu zbavil - a pak!Vznesl se vzhůru do vzduchu! Jen pár metrů než zase klesl dolů, postavil se a divil se, co se stalo. Pak si všiml pána, který doháněl tramvaj. Tramvaj zacinkala a rozjela se, a tak pán ještě zrychlil. A pak najednou letěl. Zvedl se ze země, vznesl se jedním obloukem na střechu tramvaje a tam se posadil!
Maminka se rozesmála na plné kolo, hned pochopila, co se stalo a volala hohá! a jednim krásným obloukem vylétla na střechy dopravní firmy Viktor Ek. Odtamtud uviděla tatínka, jak stojí v ateliéru a chřestí hřebíky a drobnými v kapse pracovního pláště, a pak na něj zavolala: Ahoj! Vyskoč a poleť se mnou!
Ale tatínek se neodvážil, dokud maminka nepřiletěla a neposadila se na plechový parapet. Pak otevřel okno, vzal ji za ruku, vylétl ven a řekl: A hrome.
Tehdy byly Helsinky plné užaslých lidí, kteří létali. Nikdo nepracovalů. Všude byla otevřená okna a na ulici stála prázdná auta a tramvaje. Přestalo sněžit a vyšlo slunce.
Všechna novorozeňata a všichni staří létali. Létali i jejich kočky, psi, morčata a opice. Prostě létali všichni.
President byl venku a létal!
Všechny střechy byly plné výletníků, vybalovali svačiny, otvírali láhve a volali na sebe přes ulici: Na zdraví! A každý si dělal, na co měl chuť.
Stála jsem u okna v ložnici, dívala jsem se na všechny a byla jsem spokojená. Přemýšlela jsem o tom, jak dlouho bych je měla nechat létat. Pak mě napadlo, že když to všechno uvedu zas do pořádku, může to špatně dopadnout. Když jen pomyslím na to, že zítra otevřou okno a vyskočí ven! Proto jsem se rozhodla, že budou létat dál. Rozhodla jsem se, že budou v Helsinkách létat až do konce světa.
Pak jsem otevřela okno v ložnici a vylezla na parapet společně s vránou a Poppolinem. Nebojte se! řekla jsem jim. A tak jsme letěli.

(Tove Janssonová, Dcera sochaře, kap. Létání; Argo, 2002)

Posted by Elísek (necelých 9 měsíců)

MMaa xk

I´M ON MY HOLIDAYS NOW!

K tomu asi nemusim nic dodávat, ne?
Ledaže:

Je suis en vacances déjà!

Já estou de férias!

Najdi 7 rozdílů

Dnes jsem se jako každý správný ustudovaný student věnovala úklidu. Nebyla to žádná velká akce, i když...u mého psacího stolu by se o tom možná dalo polemizovat. No a protože mne výsledek dlouhé týdny nevídaný nadchl, rozhodla jsem se o něj podělit. Najdete 7 rozdílů? ;)

(Úroveň fotografií prosím nehodnotit, je to čistě dokumentační a vůbec, ještě s tou mašinkou moc neumím;).)

Hledání

V populárních chytrých knihách o tom jak a proč se od sebe liší muži a ženy se píše, že muži neumějí hledat. Alespoň tedy ne věci typu máslo v ledničce, které se nachází přímo ve výšce hledačových očí. Vždycky jsem se tomu smála a bavilo mne, když to nějaký muž bezelstně potvrzoval. Ale včera ráno, běda, přišla bída na kozáky a já dopadla úplně stejně! A samozřejmě v nejnevhodnější chvíli.
Šla jsem na odpornou 4 hodinovou písemku a hned potom transport do HK, takže nejen, že jsem balila milion slovníků a počítač, ale ještě k tomu, ano pointa se blíží, HLEDALA klíče od domečku! A nebyly na parapetu mezi spoustou věcí a klíčů od sestry, kde „přece sakra dycky sou“, nebyly na stole, pod stolem ani vedle stolu, nebyly v žádném zavazadle, na skříňce ani pod postelí…prostě nebyly (pravda, k myšům do akvária jsem se nedívala). Nakonec jsem to v zoufalé představě tatínka jak před odjezdem na dovolenou vyměňuje všechny zámky a v duchu i nahlas mne proklíná vzdala a rozhodla se to nechat vyhnít.
A hádejte, kde jsem je dnes ráno po návratu z HK našla?

U Světlušky na kávičce

Co je vidět, když není nic vidět? Jak vypadá úplná tma? Jakou barvu má černá káva potmě? A naleju si mléko do ní nebo vedle ní? V té tmě?

To všechno jsem se vydala zjistit s Kašprou a Grizzlym do kavárny Potmě, která se ještě do zítřka nachází na Ovocném trhu v centru Prahy. Je to první kavárna v mém životě, na kterou jsem musela více než dvě hodiny stát frontu, ale myslím, že to stálo zato. Ta fronta totiž není její jedinou zvláštností. V kavárně je absolutní tma, ke stolečku vás přivede průvodce a obsluhu budete znát jen podle křestního jména a po hlase. Správně jste uhodli, že všichni ti lidé, co se v tomto podniku tak suverénně pohybují, jsou nevidomí a ti, co způsobně sedí a čekají, až si pro ně někdo přijde, jsou „normální“.
Po tom, co jsme společně stáli tu dlouhatánskou frontu, jsme si mysleli, že už si v kavárně nebudeme mít o čem povídat, ale prostředí dělá své. Je to hrozně zvláštní, ale povídání jde úplně samo, i když si nemůžete ověřit, jestli váš posluchač nespí nebo na vás nevyplazuje jazyk. A možná, že je to právě proto. Však bůh ví, jak se v tu chvíli tváříte vy;).
Náš pohled na život se sice nijak dramaticky nezměnil (na to zda ano či ne se nás ptala paní z Rozhlasu), ale byl to opravdu nevšední zážitek.

PS: Kdybyste u Kaš na blogu narazili na text o stejném tématu, tak se prosím nedivte a vězte, že možná tento týden nebude jediný. Máme totiž "společný kulturní týden". Viď? ;)

Kavárnu organizuje Světluška, což je dlouhodobý projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu. A musím říct, že mají výbornou propagaci. Má vtip… až mne z toho občas mrazí v zádech. Například tato kavárna má otevřeno „od nevidím do nevidím“ ( i když v reálu je to od 10 do 22h).

Ať žije elektronická komunikace

V pátek jsme odjížděli na poradní we do Jeseníků. Z Prahy jsme jeli čtyři. V pátek ráno napsala K. e-mail, kterým spojem jedeme. Já jsem si ho přečetla a sdělila to I. po icq. On se podíval na Idos a opět přes icq mi řekl, že žádný takový vlak neexistuje. Tak jsem to já řekla přes icq K. a ona se podívala do Idosu pozorněji a dala I. za pravdu. Pak už jsem jen I. vyřídila opravený spoj. No a nejlíp na tom byl G. pač ten se dostal až k hotovému a prostě přišel na nádraží.

Ecce ropa!

Skupina mladých nadějných vědátorů z celé republiky narazila u hájenky Písařov (poblíž Moravského Karlova v Jeseníkách) na ložisko ropy. Jedná se o zcela nový, dosud neznámý typ, který byl objeven pomocí vědeckého experimentu s místní vodou.
Vědátoři přivedli vodu k varu ve speciální varné nádobě a posléze do ní na blíže neurčený časový úsek ponořili jisté množství sáčků s poměrně kvalitním anglickým čajem. Vzniklý výluh pak univerzální maxinaběračkou rozdělili do několika nestandardizovaných nádob, aby bylo možné prozkoumat jeho základní charakteristiky pomocí okulistických a gurmanistních testů. Vědátorský tým došel k předběžnému závěru, že by se mohlo jednat o zcela ojedinělý druh ropy, vzniklý koincidencí přeměny zatím neznámých částeček obsažených ve vodě způsobené varem a procesů probíhajících při následné maceraci. Tento zajímavý fenomén bude podroben dalšímu rozboru během letního soustředění vědátorského týmu.

Měla bych se učit

No, měla. Ale venku svítí sluníčko a vůbec se mi nechce. Nicméně za chvíli půjdu.

Chtěla jsem vás totiž jen upozornit na dnešní pěkné datum:

05/06/07

Takže tak. :)

Mariza

V pátek jsem byla na výstavě, ale radši jsem vám sem o ní nenapsala, protože končila hned v neděli a mohlo by vám třeba být líto, že jste ji nestihli.

Ale tak se to pokusím alespoň maličko vynahradit koncertem, na který se chystám 7.6. do Karlínského divadla. Bude se tam servírovat portugalská zpěvačka fada Mariza.

Malá odbočka pro ty z vás, kdo nevědí, co je to fado. Jde o čistě portugalský hudební styl, který nenajdete v žádné jiné kultuře. Fado znamená v portugalštině osud a ve své klasické podobě by mohl člověk mít dojem, že je to takové ubrečené kvílení.

Já osobně nemám klasické fado nijak zvlášť ráda, ale Mariza, to je jiné kafe. Na internetu o ní píšou, že je světovou jedničkou ve stylu fado. Mě se toto tenisové přirovnání nelíbí, protože se k ní vůbec nehodí, ale je to jakés takés potvrzení mého čistě osobního názoru. Mariza je prostě božííííííííííííííí! Ten hlas se musí slyšet.

Koncert má jedinou mouchu a tou je samozřejmě cena lístku. Ale já jsem si řekla, že pro krásu se holt musí trpět. Přijdete taky?:)

Zk

Škola je kráva a zkouška je zakázané slovo.
Ale toto zkouškové jsem započala porážkou největšího letošního strašáka, simultánního tlumočení I, lidově řečeno simultánky.
Mé oficiální "indiánské jméno" na letošní Fontík je Takdlouhosesmálavkabiněažjívyplimikrofon, ale dnes jsem mu rozhodně za pravdu nedala. Z mého pohledu bych se spíš měla přejmenovat na Takdlouhosepotilaakoktalavkabiněažjířekliaťpřijdejindy. Ale paní docentka to viděla jinak, asi si před zkouškou nasadila růžové brýle a tím líp, já si teda rozhodne nestěžuju, abyste si nemysleli:).
Prostě se tím jen snažím říct, že jsem děsně nadšená a jásám a na vavřínech se vyvaluju!
A také tímto děkuji všem, kterým jsem vykládala, jak to neudělám, a kteří zas naopak mě vykládali, jak to udělám. Díky moc!:)

ČAS

"Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to." (Werich a Horníček, Forbíny)

Poslední dobou se často potkávám s časem. Je úžasný pozorovat, kolik má podob a jak ho vnímám v závislosti na mých původních představách.

- 21 hodin v autobuse, když normálně mne trýzní i jen jedna jediná

- 20 minut v tramvaji, když jich jízdní řád slibuje pouze 8

- 2 x 1,5 hodiny ranního tlumočení, když dle vědeckých průzkůmů člověk udrží pozornost maximálně 30 minut

- ...

Čas je gumový nafukovací míč a já nikdy nevím, odkud se na mne odrazí, a jak moc to bude bolet. Ale stejně mne to baví. Je to nikdy nekončící boj :).

Bez názvu (o psu nemluvě)

Byla jednou jedna Manya a ta již nějaký ten čas pobývala v Angers, v Zemi žabožroutské. A byla jedna Žulieta, co ji do té daleké země přijela na pár dnů navštíviti, zkontrolovati jak bydlí , kde spí, co jí a zda jí nic nechybí.
Když již třetí celý den tam pobývala, vydaly se obě dvě na výlet k řece Loiře. Na počátku své cesty stavily se u kupce, sušenky na cestu poříditi. To zdárně učinivše, s veselou myslí na cestu se vydaly. Po pár krocích, na nepříliš vzdáleném rohu, sympatického čtvernožce potkaly. Rozumně usoudily, že oslovovati ni hladiti ho nebudou neb by zajisté pojal úmyslu vydati se za nimi. Nicméně řečené psisko jalo se je sledovati. Vzdor všem opatřením několik zákeřných křižovatek jim v patách překonalo a dokonce i po malé odbočce do parčíku výletnice dohnalo. Výlet byl tedy na venčení přejmenován, psisko Anouk pojmenováno, a pokračovalo se dále, směrem vytčeným. Cestou byl navštíven jeden kostel, kde po mírné domluvě psisko venku posečkalo, spatřen byl též jeden kůň mírně se plašící a očenichán byl blíže neurčený počet osob zjevu různeho. U dosažení široké řeky Loiry došlo k tragickému zmizení klacíku v jejích vlnách. Trudnomyslnost z toho plynoucí byla rozptýlena setkáním s několika čtvernohými soukmenovci a vidinou vonného nápoje jenž se zde zove caféólé. Cesta zpět počala se jeviti poněkud životu nebezpečná, a to zejména pro již zmiňované zvíře, neboť toto, zmoženo snad únavou či prostou nedomrlostí mozkovny své, vrhalo se začasté pod kola povozů, jež kol velmi rychle projížděly. Tvor byl tedy na šátek uvázán a zpět do ulic, v nichž došlo k prvnímu setkání, dovlečen. Tam byl vypuštěn a k veliké radosti naší v zápětí vlastním páníčkem spatřen a znovu tak nalezen. Konec dobrý, všecko dobré.
Můžeme se jen dohadovati, zda páníček udiven byl značnou únavou psiska svého a blahopřáti mu, že nejsa spraven o tom, co vše zvíře po cestě pozřelo, může se zcela bez odporu na uvítanou nechati olízati.

Cestovní horečka

Už se mne pár dní drží, i když jen tak nenápadně a jakoby z povzdálí. Ale je tam, mrška jedna.
Podsouvá mi pocit, že v den pozdně večerního odjezdu by se člověk neměl rozptylovat podružnostmi jako je práce, škola atp. Naopak, měl by se strašně moc chystat, balit, pobíhat, plánovat, ztrácet věci, hledat věci, nacházet věci, zakopávat o věci....zkrátka plašit a těšit se.
No, uvidíme, co mne zítra čeká. Držte mi palce;).

Vzkazy

Vyrostla jsem v rodině, kde je hlavním informačním zdrojem lednička. Teď nemám na mysli její obsah (i když jeho zásadní význam nepopírám), ale její dveře. Co není napsáno na malém papírku a přimagnetkováno na lednici, jako by nebylo. Respektive se o tom nebude vědět. Alespoň většinou ne.
O to větší byl můj kulturní šok, když jsem se před rokem nastěhovala na privát, kde má lednička dřevěné dveře a tudíž na ní NELZE NIC PŘIMAGNETKOVAT!!!
Ale našla se náhrada. Na privátě bydlíme sice 4, a to v jednom bytě, ale stejně jsme schopný se klidně i několik dní míjet. A tak si píšem vzkazy. Vážné i ftipné, důležité i blbostě, na menší i větší cáry papíru. Většinou takové depeše nacházím na svém psacím stole. Ty kolektivnější bývají na stole v kuchyni. Když už spím, najdu třeba vzkaz ráno na podlaze před dveřmi do mého pokoje. Nedávno jsem dokonce našla vzkaz v podobě dvou čokládových bonbónů na botách v botníku. Ale jeden vzkaz mne fakt dostal. Tak trochu jsem ho očekávala, a tak když jsem ráno otevřela dveře a na podlaze nic neleželo, byla jsem trošičku zklamaná. O to lepší pak bylo překvápko, když jsem dotyčný mesidž našla v lednici! V doprovodu kousku čokolády!
Kde asi bude příště?

Japonský plakát

Po dlouhé době jsem byla na výstavě. Byl to takový momentální nápad, ale nelitovala jsem.
Šla jsem na výstavu "Současný japonský plakát" v Uměleckoprůmyslovém muzeu a byla jsem nadšena. Plakáty byly pěkný a některý byly úplně nejvíc nejlepší, ale úplně nejvíc se mi líbila interaktivnost celýho podniku. Hned u dveří na člověka čekají takový jakoby krasohledy, jen bez těch přesýpacích sklíček, kterýma si můžete výstavu prohlížet, když vás omrzí klasický pohled na věc. Pak jsou tam takový docela veliký krychličky, ze kterých si můžete poskládat 6 plakátů, který jsou tam i vystavený vcelku. (Já jsem poskládala takový dřevěný pantofle) A zlatý hřeb je takové minipískovišťátko na stole, s několika kameny a dřevěnými hrabičkami. Každý si ho může na moment (do chvíle než přijde jiný hračička) přetvořit ku obrazu svému.
Běžte si taky pohrát. Výstava trvá do 8. května 2007, takže na to máte ještě hafo času. :)

Pršelo mi voňavě

Po dlouhé době pršelo. Na rozpálené chodníky betonové džungle. Jedna z nejkrásnějších vůní, co znám.

Let´s change

I like it :

" A line is a dote that went for a walk."

" L´amour est une toute petite chose avec des conséquences épouvantables."

" Plány jsou pro ty, co neuměj žít okamžikama."

" Pés na terra, cabeça no ar." (E muitas veses é ao contrário também!:)

Umím číst, ...

... ale někdy toho lituju. Naposledy to bylo asi před dvěma dny, když jsem si krátce po sobě přečetla složení jednoho jásavě barevného nápoje a žvýkaček chutnajících jako ústní voda.
No schválně, jestli vás to zaujme (nebo možná i vyděsí) stejně jako mne.

předmět doličný A:
glycerolester borovicové pryskyřice
škrobový oktenyl jantaran sodný
karboxymethylcelulosa
guma guar
šťáva z aronie
barviva: červeň Allura AC a brilantní modř FCF
(pak už se nedivím, že se to nemá vystavovat přímému slunečnímu světlu, třeba by to vybuchlo nebo tak něco)

předmět doličný B:
zvlhčovadlo glycerol
zahušťovadlo arabská guma
leštící látka uhličitan vápenatý
leštící látka karnaubský vosk
antioxidant bha (tady už chybí snad jedině antioxidant fň)
(+ Vás výrobce upozorní, že nadměrná konzumace může vyvolat projímavé účinky.)

Dobrou chuť!

Jsem kriminální živel

Ale jsem v tom nevinně.
Dnes večer jsme si s mojí spolubydlící Mackou domluvily sraz na lavičce u hřiště u nás na Čerňáku, že si dáme zdravotní ajurvédské cigárko Nirdosh a jen tak chvíli posedíme. Jako správné venkovní poflakovačky jsme si sedly na opěradlo lavičky a večerní pohoda neměla chybu. Když tu se vynořili dva muži zákona (rozuměj: dva městský policajti) a požadovali občanku. Nejprve nám to přišlo zábavné a říkaly jsme si, že mají zřejmě nějaké kvóty na počet legitimovaných osob za den a že to prostě ještě dneska nestihli naplnit, ale pak nám přeci jen trochu sklaplo. A to ve chvíli, kdy nám ti dobří mužové sdělili, že seděti na opěradle je přísně zakázáno a že jim někdo volal a prásknul na nás, že tu ničíme obecní majetek. Na to my jsme řekly, že jasně a že už jsme stejně v podstatě na odchodu, takže ten majetek v dohledné době ničit přestaneme, ale když se na nás zamračili ještě víc a pohrozili pokutou "až tisíc korun", tak jsme urychleně sesedly.
Jeden ze strážníků také důkladně prozkoumal můj občanský průkaz, baterčičkou mi pečlivě posvítil do očí (zřejmě aby se ujistil, že jsem to opravdu já, i když si myslím, že na občance vypadám přeci jen o něco jinak, než když jsem oslněna ostrým světlem halogenky), prověřil zda jsem slečna či paní a nevěřil mi, že jsem ročník 83, protože to je on také. Budiž mi potěchou, že si myslel, že jsem mladší:) (mimochodem on zas vypadal starší :P).
Zkrátka, byl to opravdu zážitek. Jen by mne zajímalo, co je to za člověka, co takle ve středu kolem půl 10 večer kouká z okna a ještě mu stojí za to zavolat policajty na dvě holky, které zcela nevinně sedí na lavičce a pokuřují. Nepochopím.

Poezije všude žije

Jen si jí všimnout.
Když tak chodím po ulicích, snažím se mít oči otevřené ( a to nejen kvůli tomu, abych nešlápla do cizího ...). A často si čtu nápisy na zdech. Některé už znám nazpaměť, čtu si je totiž denně aspoň jednou. Mezi takové evergreeny patří zeď, podél které chodím domů od metra. Je to úžsně různorodé. Jak tak chvátám po chodníku (většinou proto, že mám hlad jak šakal, nebo se mi chce děsně čůrat a nebo obojí) postupně se dozvídám, že:

"Jarda zabil Leoše!"
"Miluju tě večernice!"
"Hovno!"

Nemyslím, že by autor byla jedna a tatáž osoba. Ani že by tyto naléhavé výkřiky vznikly ve stejném čase. Každopádně mi ale jejich sled přijde zajímavý. Jak poučné.

U Lívie na bábovce

(uznávám, že tento titulek je bulvární a lživý, ale nemohla jsem si pomoct, prostě se mi líbí)

Tak jo. Lívie nás na bábovku ani na nic jiného nepozvala, ale pravda je, že jsme včera byli na nedělním výletě a výchozí bod byly Lány. Dokonce jsme i hovořili s vojákem v budce před zámečkem, tak to je už skoro (opravdu jen skoro) jako kdybychom byli uvnitř. V praxi nás ale nepustili ani do parku (přes plot vypadal dost pěkně, fňuk), protože ten je přístupný až od 1.4., trapně. Tak jsme zatlačili kroupu a vydali se lesem krásného kraje Křivoklátska, kam jinam než na Křivoklát. (Ten sice taky ještě není otevřený, ale to už byl náš osud.)

Ze začátku to vypadalo, že nás to odfoukne někam úplně jinam (zlý jazykové hrozili, že přijde něco jako Kyril), ale pak se to celkem uklidnilo a dokonce na nás ani moc nepršelo. Cestou jsme obdivovali obrovský kočičky, místy až kocouřiska na stromech a modrý podléšky v suchým listí, kochali se výhledy na řeku a na přehradu a taky jsme potkali spoustu veselých pejsků. Samozřejmě, že jsme průběžně pojídali různé svačinky, dobrůtky a mlsoty, takže to byl opravdu pravý nedělní výlet.

Jen dnešní ráno bylo krušné a budík jsem posouvala snad čtyřikrát!

Mám ji!

Trvalo to dost dlouho. Furt jsem na někoho čekala, abych nakonec zjistila, že na nikoho čekat nemusím. A tak jsem včera odhodlaně sedla k počítači s tím, že si poprvé zakoupím letenku po internetu. Ale ouha, mé otálení bylo příliš dlouhé a levné letenky už byly fuč! Chvíli jsem se durdila nad tou nespravedlností a probírala jsem se momentálně dostupnými, více než dvojnásobnými cenami. A pak jsem rezignovala a šla hledat autobusy. A ejhle! Našla jsem bus za 1 070Kč, zpáteční! To se mi zdálo příliš krásné, než aby to byla pravda, nicméně jsem dnes opět velice odhodlaně naklusala do GTS zjistit jak se věci mají. No, nebudu to protahovat. Jízdenky za 1 070Kč možná někde mají, ale vypadá to, že tak 1-2 na každý bus. A tak jsem se spokojila s jízdenkou za 2 300Kč, což taky není vůbec špatný a navíc je to přímo do cíle mé cesty. (Jen se snažím moc nemyslet na těch 22h v busu:).)
A kam že to jedu? No přece do mé milované sladké slunné Francie, za Máňou do Angers.
Už aby byl květen, hurá, strašně se těším!

Ať žije slovník!

A je to tady! Po 5 letech studia portugalštiny jsem dostala do svých pařátků z brusu nový portugalsko-český slovník, který s velkou slávou po 4 (nebo kolika) letech planých slibů konečně vydalo nakladatelství Leda!Haleluja!Budiž odpovědnému redaktorovi země lehká.
(To je ode mne možná trochu hnusné, ale vzhledem k tomu, že to je můj první slovník tohoto ražení, si můžete představit, jak moc dotyčnou osobu již leta proklínám!)
Nicméně ho teda konečně mám, budu si ho hýčkat, před spaním mu číst české pohádky a polévat ho jedině portským a už nikdy se od něj neodloučím!
( I když je vyveden ve vrcholně hnusných barvách. Možná, že grafik dlí někde poblíž redaktora..)

Nedělní venčení

Dopoledne jsem šla k řece.
Venčila jsem sebe a psa.
Potkala jsem pána v zeleném.
Venčil sebe a poníka.

Hm

Kapelu Hm neznám moc dlouho, ale zamilovala jsem si ji na první poslech na koncertě v Lucerna Music Baru, kde jsem shodou okolností byla taky poprvé.
A proč to vytahuju teď? Prostě proto, že je posledních pár dnů poslouchám, a když je neposlouchám, tak mi znějí v hlavě. Obzvláště "Balada o očích topičových" je neodbytná.
Ale kromě toho, že prakticky všechny písně jsou boží (nactiutrhačný text o Jůlince vám kluci odpouštím), se mi textově fakt moc líbí píseň "Asi si umřu" (už jen ten název je něco!).

ASI SI UMŘU
(Marek Doubrava)

Asi si uříznu ruku
abych věděl, že jsem to já
asi si utrhnu nohu
abych věděl jistě, že mám ještě jednu

asi si rozškrábu kůži na obličeji
aby ze mě taky jednou něco crčelo
asi si zavolám sanitku
aby se konečně někdo o mě staral
někdo o mě zajímal,
někdo mě chápal,
někdo mě měl rád

asi si umřu

aby se konečně někdo o mě staral
aby už konečně někdo měl mě rád
dřív než ta moje ubohá dušička umře

aby to všichni věděli, že jsem ten chudáček,
co na něj zapomněli

asi si umřu

PS: Může se to zdát děsně depresivní, ale z omylu vás vyvede hudba, která k tomuhle textu patří:)

Jula běží (jako) o život

Včerejší ráno jsem zažila opravdu rychlý start. Obvykle se probouzím rychle, ale tohle mne opravdu vrhlo do páteční reality.
V klídku jsem si vstala o půl 9, uvařila si čaj a v klídku a pyžámku jsem volala své doktorce v Hradci, abych se k ní objednala na kontrolu. Po mírně vysilující diskuzi se sestřičkou na téma kdy jsem v Praze a kdy v HK a podobně mi bylo řečeno: "Tak přijďte dneska, jsme tady do půl 12". S tak sugestivní nabídkou se nedalo než souhlasit. To bylo 8,55. Díky Evině okamžitém infoservisu jsem zjistila, že mám 13 min na to, abych vyměnila pyžamo za něco venkovnějšího, sbalila si pár švestek a doběhla na metro Černý most. Po výsadku na Vysočanské mám pak celých 8 min na to, abych doklusala na nádraží, zakoupila lístek a nastoupila do správného vlaku. Řekla jsem si OK, nejen rovering je výzva, odkázala jsem svůj čaj k obecnímu použití a vyběhla. A kupodivu jsem to fakt stihla. To jsem ale ještě netušila, že nemám zcela vyhráno. Ve vlaku jsem tu 1,5h vyplnila spánkem a nostalgickou vzpomínkou na ranní čaj (neměla jsem totiž vůbec žádný pití). Na nádraží v HK jsem vystoupila v 10,52. První trolejbus, který by mne přiblížil kýžené ordinaci mi ujel před nosem a další jel v 11,05. Začala jsem přemýšlet, jak dlouho to tam vlastně jede. Z chmurných úvah mne vytrhl telefonát jakési cizí paní, která prý na mne dostala osobní doporučení a nabízela mi práci ve finančnictví blblabla...a to už byla zastávka, kde jsem chtěla vystoupit a pokračovat v poklusu. Ale ta žena mne tak zblbla, že mne dokonce donutila vytáhnout diář a poznamenat si do něj osobní schůzku, ke které mne též zmanipulovala. Teprve pak jsem vyběhla. Ale nebojte, tento příběh má happy end. S jazykem na vestě jsem vběhla do čekárny v 11,26. Celé 4 min před koncem ordinačních hodin! Yes!
Uznávám, že když Lola běžela o život, tak šlo přeci jen o víc, ale tohle mi úplně stačilo.
Taky mě to opět, poměrně tvrdě, poinformovalo o mé nedostatečné fyzické kondici. Přiznávám to velmi nerada, ale asi bych měla začít chodit běhat:(.

Jenga II: Ztráta Jengy

Jenga zcela nadchla. Nejen mne, a proto jsem ji po nepříliš velkém přemlouvání vzala na poradní víkend Fonticulu Maděra. Jenga nepatří mě, ale mým domácím, takže jsem si už při půjčování říkala, že na ni musím dávat velikánský pozor. Ještě že není rozbitná.
Cesta metrem na nádraží proběhla bez nehody. Přesun z Prahy do Brna taktéž. I zpáteční cesta z "poblité čtvrti" byla bez komplikací a milá Jenga se pohodlně usadila na mříži nad sedadlem ve vlaku z Brna do Prahy. A to byl začátek konce, protože se tam usadila tak pohodlně, že s námi v Praze na hlaváku zapomněla vystoupit. My, nic netušíce jsme došly až do haly, já jsem si vybrala penízky z bankomatu a až teprve pak mě polilo horko, srdce se mi zastavilo a vzpomněla jsem si, že mi chybí naše dřevěná kamarádka!!! To byl šok! Tak jsme honem rychle šly zpátky na perón a teda myslím, že při mně stáli všchni svatý co jich tam jen v nebi je, protože ten vlak nikam dál nejel a uklízeli ho a milá Jenga ležele před vlakem, hned vedle pytle s odpadkama. Parádní klika!Díky všem zasloužilým svatým a nejvíc svaté Ency, která při mně stála osobně:).

První školní den

Vysoká škola má kromě spousty výhod i nějaké ty nevýhody. Jednou z nich, kterou jsem dnes také dost pocítila, je fakt, že školní rok má dva "první školní dny" (pro nezasvěcené - na každý semestr připadá jeden).

Ráno vstávačka před sedmou, ve škole se místo mě a mých tradičních spolužáků sešla partička zombíků s krtčíma očima a jediný, kdo se tvářil nějak podezřele šťastně takhle po ránu, byla naše paní docentka. Velmi podezřelé.
Ale naše nadlidské úsilí při simultánním tlumočení bylo odměněno! Tlumočili jsme video, kde jedna paní popisovala pokus japonských vědců s holuby neznámé národnosti. Při krmení jim jedné skupině ukazovali Monetův obraz a druhé skupině obraz Picassův. Po nějaké době této kulturní nalejvárny skupinám obrazy vyměnili a představte si! Holubi neměli chuť k jídlu! Když jim to dali zas zpět, tak žrali normálně! Vědci z toho vyvodili závěr, že i holubi jsou schopni oceňovat umění. Závěrem paní prohlásila, že ona osobně tento průzkum nebere příliš vážně, zvláště když si uvědomíte, kam takový holubi volně létající chodí na WC.
Video super, ale vážení přátelé uvědomte si, že tlumočník BY SE V KABINĚ NĚMĚL SMÁT!!! (Přiznávám se, že tady má moje profesionalita ještě jisté rezervy.)

Výmluva je nasnadě - vždyť to byl přece první školní den!

Jenga

Včera jsme hráli Jengu. Dřevěnou stolní (v našem případě spíše podlažní) hru.

Nejdřív se postaví věž z 51 dřevěných kvádříků. Každé patro se skládá ze tří kvádříků, které jsou položeny vždycky křížem k předchozímu patru. A pak ten, kdo je na tahu, vyndá jednou rukou z věže jeden kvádřík a umístí ho na vrcholek věže. A tak pořád dokola. Z posledního patra se kvádříky brát nesmí. Prohraje ten, komu se věž při přestavování zřítí.

A tak můžete třikrát hádat, na koho to třikrát spadlo.

Ale stejně je to geniální hra! Vřele doporučuju! Mnohem lepší než stavění sirek na hrdlo flašky:).

Divoká Šárka magická

Když jsem tam byla před dvěma lety na podzim, bylo teplo a svítilo slunce.
Když jsem tam byla vloni skoro ještě v létě, bylo teplo a svítilo slunce.
Když jsem tam byla včera odpoledne, bylo teplo a svítilo slunce.
Tak nevím, je tam vždycky teplo a svítí tam slunce?

Snídaně

Poslední dobou často snídám bílý jogurt s medem. Protože mi to chutná. Ale hlavně proto, že mě to baví. Do mističky nandám jogurt a pak vezmu sklenici s medem. S tekutým zlatým medem. A pak přijde to nejlepší: na povrchu jogurtu dělám tím medem různý kličky, kolečka, loužičky a krucánky a ony tam drží! A když se na tu krásu dost vynadívám, tak to celý strašně moc zamíchám!
A dnešní med byl obzvláště krásný, úplně narozeninový, protože ho ještě prosvítilo slunce. Královské pošušňáníčko:).

On the road

Během minulého týdne jsem projela asi tak 1700 km po různých silnicích, převážně dálnicích. A protože jsem neřídila, měla jsem spoustu volného času. No jo, ale co s ním? Kamkoli odcházeti za jízdy je zakázáno, ba co víc, člověk je doslova připoutaný ke svému místu. A tak jsem se dala do detailního pozorování kolem ubíhajícího okolí, zejména poznávacích značek, protože ty jsou na dálnici asi opravdu to nejzajímavější. Zpětně mne mrzí, že jsem si ty z cesty tam nezapisovala, protože byly kupodivu zajímavější než ty na cestě na zpět. A tak mi v mé hlavě děravé zbyl jen pojízdný BAR a pro naši rodinu zvláště zábavné KOKO 123.
A ještě jedna věc mne na dálnicích baví: koukat, co dělají s tím móřem volného časo okolojedoucí pasažéři. Někdo má nepřítomný výraz člověka, který "to prostě nějak přežije", někteří v různých více či méně krkolomných polohách spí, někdo se hádá, někdo si zpívá nebo telefonuje, někdo vychutnává sváču a někdo je nad věcí a prostě si zuje boty. Docela mě nadchlo auto plné Dánů, kteří všichni jakoby tančili v sedě a k tomu dokonce i zpívali. Bez toho zvuku, který k tomu evidentně měli, to vypadalo, jako by auto bylo plné nepříčetných bláznů. Ale to jsme se možná mohli my při poslouchání Hrdého Budžese v zácpě u Mnichova (né, Hradiště to nebylo) jevit podobně.
A co děláte vy s nevyžádaným volným časem?

Po zkoušce

Před zkouškou se kroutím, trpím, úpím, pojídám různé povolené dopingy bez kýženého účinku a nejvíc prozkoumaný studijní materiál je strop nad postelí v mém pokoji.
Ale za to po zkoušce, teda úspěšné zkoušce, to už je jiná. Venku svítí slunce a lidé se usmívají, i když náhodný nezaujatý pozorovatel by asi spíš řekl, že celkem slušně leje a v metru mi tři lidi vynadali poté, co mi šlápli na nohu nebo do mne aspoň strčili. V obchodě u kasy jsem ochotná čekat hodiny nez si dobrá žena najde všecky kódy a ještě jí za to poděkovat. Někdo by možná dokonce řekl, že se mi na tváři usadí mírně přihlouplý úsměv....No a co, ale v takové chvíli je život prostě krásný a kdybych byla kočka, předla bych!

Učení

Už od pondělka mám v plánu učit se na zkoušku, kterou dělám v pondělí(to další). A už od pondělka mi to nevychází. Prostě to nejde. Místo toho venku sněží , uvnitř mlží, plží, slží, ... ží.

A čokolády není nikdy dost.

Na pravou míru

Kdyby se vám zdálo, že za momentální sněhovou kalamitu může má relativně nedávná prosba poslaná tam nahoru prostřednictvím mého blogu, tak bych zde ráda prohlásila, že to tak není. I když si to například Manya, která bohužel právě dřepí na uzavřené Ruzyní, může myslet. A jak to vím? No jednoduše! Ja jsem totiž nesplnila svůj slib, že budu hodná!

Portugalsko nebude

V prosinci jsem žila jedinou věcí (teda když nepočítám Vánoce a ještě pár dalších důležitostí) - přihláškou na Světové mistrovství v plachtění v portugalském Cascaisi v rámci EVS. Přemýšlela jsem jak vygumovat červnové zkouškové, vyplňovala jsem formulář v angličtině, tahala ze svých přátel jaké jsou mé good a less good vlastnosti, celé dny potila motivační dopis a ve volných chvílích si malovala nádherné dva měsíce na pobřeží Atlantiku. Posledních pár dní už jsem pak byla jen napjatá jako kšandy, protože mělo konečně přijít kýžené oznámení, že mě strašně chtějí. No a v pondělí to oznámení konečně přišlo. Ale moc se organizátorům nepovedlo, protože místo velikánského BEREM TĚ napsali YOU ARE ON OUR WAITING LIST. Moc mne to nenadchlo. Několik minut jsem byla docela zklamaná, šance byla, zdálo se, veliká. Ale pak jsem si najednou uvědomila, že ty dva mesíce nebudu mít zapláclý jednou aktivitou a tím pádem mám najednou v té době spoutu času a můžu podniknout spoustu věcí. A tahle myšlenka mě naprosto osvobodila a nadchla!:) Ano, je to tak, vysledně jsem nadšená z toho, že mne nevzali, přestože jsem tam moc chtěla. Zvláštní, že?

Stodůlky By Night

Tento víkend byl vzdělávací. Kašpra a Me2d nám připravili spoustu informací a praktických cvičení, které by nám mohly pomoci k tomu, abychom mohli své svěřence opravdu něco naučit a né se je jen snažit učit.
Kromě splnění tohoto hlavního cíle mám ale z víkendu ještě jiný zážitek. Sobotní, pozdně večerní procházku po Stodůlkách. Vyrazili jsme pod záminkou návštěvy jakéhosi zatím ještě nespatřeného rybníka. Protože už byla dávno tma, mohli jsme se cestou kochat průhledným tubusem metra, ve kterém bylo vidět osvětlené projíždějící vagóny (strojvůdce jsme sice nezahlédli, ale jistě měl modré oči). Futuromantika. Dotyčný rybník už tak moc vidět nebylo, ale zato se v něm pěkně odrážela osvětlená okna paneláků a pouliční lampy. Ale vrcholem všeho byl výstup na haldu, která zde zbyla po stavbě metra.
Kdyby byl bával byl sníh, jistě by se na ní báječně sáňkovalo. Jenže pan Sníh se nedostavil, a tak jsme se mezi křovisky alespoň vyškrábali až na vichrný vrchol a tam se nám otevřel nádherný výhled na obrovské neónem ozářené..............Tesco (noční výhled ze Špilasu hadr). Hypnotizováni barevnou scenérií vydali jsme se za jeho vábením, ale naštěstí se nám do cesty postavily pohyblivé jíly a to nás zachránilo. Seběhli jsme spořádaně po opačném svahu a zdárně dorazili zpět do domečku.
Krajiny mohou být opravdu různé.

A MINHA VIZINHA ESTÁ SOZINHA NA COZINHA COM SARDINHA!

(důsledek pětidenního intenzivního lusospisovatelství)

Karlík a továrna na čokoládu

Víkend byl místy poněkud sychravý a k psaní portugalských esejů mne to dvakrát netáhlo, a tak jsem sáhla po této knize. O filmu jsem slyšela, že je moc pěkný, a tak mě psaná varianta lákala tím spíš. A nelitovala jsem. Je to velice zábavné čtení, plné pěkných výmyslů a hraní se slovy, trošičku à la Alenka v říši divů. Přikládám malou ochutnávku a inspiraci pro studené dny, kdyby náhodou přišly.

Teplé zmrzliny pro chladné dny, oznamovaly jiné dveře. „Ty přijdou zvlášť vhod v zimě,“prohodil pan Wonka, když se řítili kolem. „ Teplá zmrzlina vás zahřeje i za nejtřeskutějších mrazů. Vyrábím také teplé ledové kostky do teplých nápojů. S kostkami teplého ledu jsou teplé nápoje ještě teplejší.“
(Roald Dahl, Karlík a továrna na čokoládu, Winston Smith, 1992, přel. Jaroslav Kořán a Pavel Šrut)

Pondělní chvilka poezie

Slunce
Azurové nebe
Listy na stromech
Kachny na rybníce
Prvosenka pod oknem
... 15.ledna

U Knoflíkářů

se nachází na Žižkově. Našli jsme to zcela náhodně, ale byla to šťastná volba (Zvlášť když víme, že od Kulaté báby jsme prchli akorát tak zavčasu a k Růženě jsme se vůbec neodvážili vstoupit, protože tam strašila obsluha nahoře bez a zdálo se, že tam zaměstnávají spíše vhazovače než vyhazovače.). Mají tam spoustu zajímavostí. Ještě než se pořádně usadíte, jukne na vás plyšový medvěd na lyžích visící od stropu hlavou dolů. Při bližším prozkoumání nápojového lístku vás potěší přítomnost Kofoly a grog ze Zelené minimálně vzbudí zvědavost . Do uší vám neřvou žádné osvědčené české hity, ale potichoučku polehoučku Radio Rockzone (třeba Bjork nebo The Doors). No a když už nebudete mít na co koukat v okolí stolu, můžete zapřemýšlet o funkci tajemného černého tlačítka, které se nachází na WC v blízkosti vypínače. No jo, prostě se mi tam děsně líbilo. Má to jen jednu nevýhodu - špatně se odtamtud odchází. Nechce se.

U Knoflíkářů, Jeronýmova ul., Praha-Žižkov

HALÓ! ...

... vy tam nahoře!
Já slibuju, že už budu hodná,
ale začněte sněžit!
Jó?
Prosím!
Kolena ohybám!

Zaječí rokle či nezaječí?

Nezaječela. Co na plat. Ale stejně byl silvestrovský výlet do Zaječí rokle v Broumovských stěnách moc pěkný. Původně jsme sice plánovali výstup na Kralický Sněžník, ale to se pro extrémní nepřízeň počasí muselo zrušit. V rokli to sice taky dost klouzalo, ale pěkné výhledy, kamenné hřiby a hořká čokoláda nám byly útěchou.

Psaní

Psaní je má oblíbená činnost. V úterý ovšem tento můj koníček nabyl nových rozměrů. Byla jsem na návštěvě u Kašpry a Grizzlyho, protože Kašpra potřebovala pokusné králíky pro svou výtvarně pedagogickou práci. Naše aktivita sice nakonec nebyla příliš intenzivní, ale přesto jsme došli k zajímavým zjištěním. Že levou rukou píšu hůř než pravou, jsem veděla a že velmi slintám, držím-li psací náčiní v ústech, to už vím po Ponsu také. Novinkou pro mne byl rozdíl mezi psaním pravou a levou nohou. Člověk by si mohl myslet, ze vzhledem k tomu, že za normálních okolností nepíše žádnou nohou, mělo by se tedy psát oběma stejně blbě, ale není tomu tak! Levou nohou se píše hůř. A víte proč? Protože když člověk píše levou, tak přes ni nevidí na to, co píše:). Ale obecně se o mých výtvorech dá jednoznačně prohlásit, že forma pohltila obsah.

PS: Kromě grafomanského zážitku se mi dostalo také čajově labužnického požitku a tím byla
konzumace čaje jménem Rýžová květina. Je to zelený čaj vylisovaný do tvaru kytičky a
opravdu chutná a hlavně voní jako rýže!

PPS: Jo, a málem bych zapomněla na výborné halušky! Takže mlsání nakonec převážilo nad
prací, co naděláš.;)