Chystání Vánoc

O Vánocích existuje spoustu klišé. Obzvláště otřepané je "Vánoce jsou svátky klidu a míru" a jemu podobné varianty. I když to tak vlastně je, nebo aspoň často chceme aby to tak bylo, stejně tuhle formulaci nesnáším. Z letošního předvánočního času mám ale velkou radost. Né, že by mě nějak nadchly davy lidí všude kam přijdu nebo snad dokonce vánoční výzdoba Prahy, to ne. Ale narozdíl od loňska jsem si stihla už na konci listopadu uvědomit, že budou Vánoce, a začít je chystat. Nenávidím lovení darů na poslední chvíli, mám pocit, že své blízké šidím a odbývám. Ale letos to bylo vážně prima. Možná, že mi utekly jiné, možná i podstatné, věci, ale dárečky jsou nachystané a já vím, že Vánoce přijdou. A to je to, oč tu kráčí.:)

Dobíhání

Poslední dobou dobíhám často. Občas se mi podaří někoho pěkně doběhnout, ale mnohem častěji dobíhám zcela obyčejné dopravní prostředky. Vždycky jsem si myslela, že je to čistě osobní záležitost každého dobíhače zvlášť, a že do toho tím pádem nemá nikdo co mluvit. Ale včera jsem zjistila, že i při dobíhání je možné "dát řeč".
Dobíhala jsem metro po točité rampě u nás na Čerňáku (místní vědí, že je to dost úzké místo, kde korpulentnější postavu nemáš šanci obejít) a všimla jsem si, že za mnou běží ještě další člověk. Jen tak kontrolně jsem se ohlédla, abych zjistila, jestli mu nebráním v rozletu, a to už jsme vybíhali na rovinku, když na mne volá: "Nebojte se, já vás nepronásleduju, já dobíhám metro!". Zbytek cesty v poklusu jsem mu vysvětlovala, že se nebojím, že taky jen dobíhám metro a krom toho, že by to bylo zvláštní místo k pronásledování. Což pobaveně uznal. A jak to dopadlo?No doběhli jsme to, celý ufuněný jsme na sebe ve vagónu vrhli vítězoslavný úsměv a pak si asi tak 5 minut v klidu počkali, než se dveře zavřou a metro odjede.

Mám létající neteř

Moje neteř každý den létá. To jsem věděla, ale dnes jsem to viděla na vlastní oči! A musím říct, byl to zážitek. Vidět mou sestru, jak toho malého kojence drží za obě nožičky a točí s ním okolo hlavy a co víc, kojenec se potutelně usmívá! Věřte něvěřte, tomu dítěti se to líbí. Koneckonců ze mne možná mluví bledá závist, protože mě už něco takového nehrozí.:)

Kino za padesát!

Nesnáším multiplexy. Chroustání popkornu a jiných poživatin. Sedadla měkká tak akorát na usnutí. ...Uznávám, že zvuk je super, ale prostě ta atmosféra tam mi není příjemná. ALE tento týden mi udělali opravdovou radost. Všecky filmy jsou tam od 7.12. do 13.12. za 50Kč!A tak naváhám, všeho nechám a hned tam spěchám. Dneska jdu na novou bondovku Casino Royal a zítra na Nauku o snech. Urvěte si taky něco!:)

Literární newspeak

Dnes ráno svítilo sluníčko. Byla jsem z toho rozjařena a cestou do školy jsem se přitrouble usmívala. Všeho do času. Ve škole jsem obdržela koňskou dávku literárního intelektualismu v nejvyšší možné koncentraci. Ale dobře mi tak, měla jsem se poučit z minulých hodin, kde jsem se dověděla cosi o panteistickém profétismu a skutečně skutečné skutečnosti. Po takových hodinách už jen přemýšlím, zda jsme pokusná skupina lidí nebo skupina pokusných lidí. A jestli pokusy na lidech nejsou stejně zlotřilé jako pokusy na zvířatech. A co by na to řekl Jan Tleskač.

Na právech v Brně

Na právech v Brně sice nestuduju (naštěstí; Mao promine), ale to mi nebránilo v tom, abych si ve čtvrtek jejich budovu pěkně očíhla. Ve vstupní hale mě přivítal Preclíkův Zákoník. Parádní dřevěný objekt. Jen je škoda, že si ho místní váží natolik, že už si z něho kdosi odlomil jednu dřevěnou stuhu a zřejmě se jí kochá soukromě, v teple domova.
Dalším bodem programu byla menza, ve které se nepodává klasický menzovní čaj, "vývar z židlí", ale voda v kelímcích na jedno použití. To mě docela překvapilo, protože mi to jednak připadá jako zbytečný výdaj a druhak neekologické, protože se mi nezdálo, že by nakonec přišly do tříděného odpadu. Ale taky jsem pila z kelímku, tak asi nemám co moralizovat.
No a nakonec jsme se vydali do různých kuloárů, poslucháren a seminárních místnůstek. Pikantní je, že budova práv byla Gestapem zneužívána pro účely mučení a podobných zvěrstev a poslední patro je opravdu temnice. Být tam sama, asi bych se bála. A jak k tomu přijdou chudáci prváci, kteří tam musí konat své první zkoušky?Je mi jich líto!A znovu si říkám: ještěžetamnemusímstudovat!:)
Ale celkově to byla squělá exkurze a tímto děkuji panu průvodci Maovi!

S Nohavicou v antikvariátu

Ráda chodím do antikvariátů. Líbí se mi jít tam třeba i jen tak, "na čumendo", ale lepší je, když se zároveň podaří i nějaký pěkný úlovek. Můj nejoblíbenější antikvariát je u nás v Hradci. Jmenuje se Na Rynku, i když je na Malém náměstí. No a právě tam mi dneska udělali radost hned několikanásobnou. Nejenže tam hrála pěkná hudba, nejenže jsem tam pořídila pěknou knihu a obrázky, nejenže mi odpustili 9 Kč, ale ještě navíc jsem tam potkala Jarka Nohavicu. Né, že bychom se nějak osobně znali, ale on je prostě příjemnej člověk, i když ho jen tak vidíte a slyšíte jak se baví s antikvářem. Měla jsem dětinský dojem, jako kdyby se bavil tak trochu i se mnou:).

Recycle or die aneb Der kaktus ist gott

To je možná taky trochu kód, ale řeknu vám, co znamená: včera jsem byla na koncertu britské kapely Chumbawamba.
Předskokana jim dělala německá kapela Honigdieb (Kradači medu:) ), která se skládá ze dvou normálních muzikantů (kytaristy a houslisty) a jednoho totálně vyšinutýho zpěváka. Nejvíc mne zaujal text písně, kde zmíněný blázen v refrénu zpívá "Ich bin gott, er, sie,es ist gott" a kdesi v kterési sloce připojuje, že "der kaktus ist gott". Genialitu textů už mohl tumfnout jedině světélkující větrník za pasem, igelitová košile a malá sovička létající na špagátku okolo umělcovy hlavy. Vlastně ještě něco - kulička v uchu, která modře blikala, ta byla ze všeho nejhorší a byla vidět i pod bílou beraničkou s bambulkama! Na druhou stranu je pravda, že jsem se ještě nikdy v životě tolik nezasmála na koncertě.
Ještě než se dostavila Chumba zazpívalo české vokální kvarteto pár zajímavých předělávek. Celkem pěkné, ale po Honigdieb to nějak zapadlo.
A ve 22h jsme se konečně dočkali! Přišla Chumbawamba a bylo to great! Oproti dřívějšku se hodně umírnili, ale zato měli mezi písničkami fakt vtipný povídání. Ke konci mě uchvátila hanopíseň na britskou královnu, která je původně od Beatles, ale oni k tomu přeci jen přidali něco ze sebe. Pak už člověka ani nepřekvapí, že se na jejich taškách může objevit něco jako "Recycle or die".

(O podivných lidech, které jsme potkávali během celého večera radši pomlčím, protože to by bylo na dlouhé psaní; ... ale byli fakt divný:)

Rodinný kód

Každé menší společenství si dříve či později vytvoří jakýsi vlastní pajazyk. Myslím, že naše rodina se opravdu nebojí nazývat věci pravými jmény. Vznikají pak SMSky jako je například tato:
"Místo tygra jsem si vzala prase, ale Tučňák půjčí mořského koně. Kulicha si vezmou policajti. Lilek se stále peče." (autorkou je má sestra)

PS: Kdo má zájem, může dodat svůj výklad tohoto mesáže:).

Continuo

Jéje. To byla krása. Dva herci /akrobati, stařík a stařenka v domově důchodců, se střídavě belhají po jevišti a vznášejí nad jevištěm na pruzích pružné látky a na hrazdě. Za celý představení se toho moc nenamluví, ale je v tom úplně všechno. A mě nezbylo než žasnout. I když nakonec oba umřou.

Divadlo Continuo, představení Letokruhy v DISKu

Za babičkou z Klokočí

Uznávám, toto je trošičku lživá reklama, protože babička s námi sice byla, ale ne z Klokočí a navíc nebyla moje, ale Elenčina, tak pardón:).
Pravda ale je, že jsme dnes byli na výletě v Klokočských skalách (u Turnova). A nejen tam, ale taky v Betlémských skalách a úplně nejlepší název mělo poslední navštívené místo a tím bylo Bludiště Chléviště. Výměra 10 ha. To mě naprosto nadchlo:). Ovšem název tohoto místa byl pouhou třešínkou na dortu, protože hlavním hrdinou dne byly pískovcové skály 100 krát jinak. Zelené, oranžové, růžové, šedivé, černé, s mechem, s jehličím, vroubkované, ďůlkované, hladké, hranaté, kulaté šišaté, studené, slizké, ...prostě cokoli si vymyslíte. Na rozjezd jsme si dali zříceninu Rotštejn z 13. století. Zdiva na ní moc není, ale místností jsme našli celkem dost, přímo vykutaných ve skále. No a pak už jsme se převážně kochali a trochu funěli, to když jsme lezli na nějakou vyhlídku. Mimochodem, vyhlídky byly poněkud monotematické, byla z nich většinou vidět mlha a nebo les.
Celkově to byla velice poučná cesta, protože jsme kromě navštívených pamětihodností a přírodních úkazů cestou potkali i několik kulturně-vzdělávacích cedulí. Jejich prostřednictvím jsme se dověděli, že (cituji):

" Měšťané, používejte kadibudku, neserte nám do křoví" (hrad Rotštejn), "SOUKROMNÁ CESTA, pouze pro majitele luk" (někde po cestě na Bludiště, mimo značku), "Po celou zimu zavřeno!!!!" (na hospodě v Besedicích). Tak a teď už to víš i ty, laskavý čtenáři :).

S kým se dá mluvit?

S někým se mluvit dá, pak je to v pořádku.
S někým se mluvit nedá, pak je prostě marnej.
Většinou mluvím s živými lidmi.
Často mluvím s naším psem (dosaď libovolné oblíbené zvíře).
Někdy mluvím sama se sebou.
Málokdy mluvím do zdi.
Ale dnes jsem opravdu poprvé mluvila s monitorem! (pro hnidopichy: zde nemám na mysli výkřiky zoufalství způsobené neshodami mezi mnou a počítadlem, ale opravdový rozhovor).
Nebojte, nezbláznila jsem se. Vzniklo to tak, že jsem při návštěvě u Jitčiny maminky potkala na ICQ samotnou Jitku (která je teď v Mexiku). Rozhodly jsme se, že si popovídáme po Skypu, ale Jíťa byla bohužel v práci, kde měla pouze sluchátka amikrofon ne. A z toho pak vzniklo mé již zmiňované povídání s monitorem. Já mluvila do mikrofonu a Jíťa mi na to odepisovala na chatu. Trošičku psycho, ale díky i za to!:)

Snídaně na Hradě

Dnešní snídaně stála za to. Nebyl to sice Vašík Klausů, kdo nás vzal ráno na Hrad (pro zasvěcené byl to Honza řečený Kolega), ale troufám si tvrdit, že to bylo o to lepší. Už samotný vstup do hradních prostor je zajímavý. U vchodu vás přivítá obrovská plastová sklenice s (kupodivu) neplastovou květinou a hned po ní detektor a ostraha. Ta pečlivě prozkoumá (a dle mého soukromého názoru a úměrně spotřebovanému času také minimálně obkreslí) váš občanský průkaz a posléze vydá visačku pro navštěvy. No a pak už můžete relativně volně korzovat v kuloárech (jeden z navštívených až překvapivě připomínal svého chudšího příbuzného z komunistických úřadů), ocenit přítomná umělecká díla a v cílové kanceláři báječnou kávičku a úplně nejvíc nejlepší výhled na Prahu. Dnešní snídaně na Hradě, nikoliv v trávě, mne opravdu nadchla. A to i přesto, že jsem pak musela do školy.

Jsem malá požitkářka

Ano, už je to tak. To ovšem neznamená, že jsem mrňavá, ale že si užívám malé věci. Některé jsou tak maličké, že ani nestojí za to je někomu sdělovat, a tak si je aspoň napíšu sem:). Dnes to byla africká kávička z Kaprovy ulice. Nejlepší, jakou jsem kdy pila. Vážně. A jak chutná?Samozřejmě jako kafe, ale jak přesně, nebudu prozrazovat, běžte ho ochutnat do Café Ebel v již zmiňované Kaprově ulici.