Z okna

Slíbila jsem, že už o okně ani nemuknu, ale můžete si za to sami, protože jste se mě někteří ptali na výhled.Tady máte dnešní ranní (snad vás ta mlha potěší:).

Okno - dodatek

Už jsem se vás dost naoblažovala svými výlevy o absenci nebo naopak prezenci okna, tak bych to jen chtěla doplnit o obrazový materiál.:)

Tady vidíte, že okno skutečně existuje, dá se otevřít (o možnosti ho úplně zavřít začínám sice mít jisté pochybnosti, ale na to ještě nedošlo) a je veeeelky.

Taky tu máte zdokumentované moje zbrusu nové povlečení, díky němuž už dva dny spím jako civilizovaný středoevropan pod peřinou a né ve spacáku a už vůbec né pod dekou a prostěradlem, jak s oblibou nezřídka činí domorodci...fůůůůj. (Poznámky o neustlané posteli nepřijímám:).)

Přikládám ještě pár výhledů z naší verandy, protože sousedstvo na tuhle stranu (opačnou než má výhled můj pokoj) mě docela oslovilo.

Shopping

Jupííí, konečně mám batoh (http://www.quechua.com/EN/bionnassay-22-4221037/)!!!
Sice jsem kvůli tomu musela uspořádat loupeživou výpravu do Decathlonu (obchody jako u nás Rockpoint nebo Hudysport jsou tu raritka) na okraj města, ale stálo to za to. Dokonce jsem jakýmsi zázrakem obelstila svou neschopnost konat výhodné nákupy a podařilo se mi za původně předpokládanou cenu batohu pořídit batoh a sluneční brýle (těm momentálním totiž v důsledku neslepitelně prasklého rámečku vypadává "oko" při každém prudším pohybu). Lov byl završen požitím proslulých masových kuliček s hranolkama v Ikea (jejda, má pověst ekoteroristy a tajného vegetariána je tímto nenávratně v kabeli!), v úterý jsou za poloviční cenu, ale to mi teda řekněte, proč zrovna v úterý?
Úspěch podniku byl po zásluze potrestán. Cestou domů jsem akčně nastoupila do prvního busu, který se namanul (no co, hlavně, že jede na metro), který mi udělal menší okružní jízdu okrajem Lisabonu, dopřál mi konverzaci s nepříliš milou rodilou mluvčí a orientační procházku s podtitulem "Boa noite. Onde fica o metro, por favor?" (Dobrý večer, prosím vás, kde je tu metro?).
Ale nebojte, neztratila jsem se a po příchodu domů se od telky ozvalo: "Viste o teu armário?" (Vidělas svou skříň?). Ne, ale co s ní? Už se definitvně rozpadla? A ono ne. Míněna byla nová skříň, kterou mi dnes zakoupila paní domácí! No není boží? No není to úspěšný shopping day? Já jsem teda happy. :)

Tahle sprcha není pro tlustý

Včera jsem se definitivně přestěhovala. Je sice pravda, že jsem si po odevzdání klíčů uvědomila, že jsem zapomněla věci na sušáku a taky tam mám ještě pod schodama zaparkovaný kolo, ale to se dořeší.:)
Důležitý je, že už jsem si užila dvě noci pod oknem (posedlost, přiznávám), nákup nového polštářku (ještě včera byl cítit po česnekovým kuřeti, který jsme koupili s tím...prej je to praktický kdybych měla v noci hlad, tak nevím...), koukání se spolubydlama na krutý animáky ve sladkých barvách a jiné veselosti.
V bytě za podezřele nízkou cenu je všechno, co by si člověk přál (předcházely vtípky se spolužákama typu:"jeden můj kámoš taky bydlel za takový peníze, ale ten byt neměl kuchyň", "a nebudeš muset výměnou poskytovat ještě nějaký "služby"?" atp., a dokonce tu máme žehličku!
Nejvtipnější je na tom všem koupelna. Celá má totiž (včetně záchoda a sprchovýho kouta) ztěží 2m 2. Do sprcháče se vejdu v pohodě (pokud se zdržím rozmáchlejších gest), ale asi budu muset přestat konzumovat tolik pasteis de nata, páč pak bych třeba musela být odkázaná jen na sprchy v bazénu (ty nemaj žádný objemový omezení a bazén je 50ka, tak tam se snad ještě nějakou dobu taky vejdu).

Líná sobota

Dnes jsem hrdinsky vyrazila na výlet do Fatimy. Tam se jezdí z lisabonského nádraží Oriente. No a co čert nechtěl, ujel mi vlak (doufám teda, že jen ten do Fatimy). Ale nakonec jsem toho vůbec neželela, protože jsem byla stejně dost ospinkaná (pro Fatimské účely nepříliš vhodné), pořídila jsem si vytouženou knihu Nenhum olhar od José Luíse Peixota (česky Nikdo se nedívá) a v okolí Oriente jsem bez problémů strávila asi 6 hodin. Je to totiž místo, kde se konalo EXPO 98´a zbylo po něm spousta pěkných budov, oceánárium a Parque das Nações (Park národů) s úplně geniálníma cinkadlama a fontánama. A je tam nádherný výhled na Tejo. Taky jsem tam slyšela jednu postarší slovenku pronášet hrubá slova s tím, že "tady můžu, tady mi nikdo nerozumí" (byla jsem v pokušení jít jí říct, že tomu tak není, ale nakonec jsem si to nechala pro sebe). Nenudila jsem se:).

http://picasaweb.google.com/julika.pinguin/Oriente#

Bazén (a piscina, [pi ´šina])

Kdo chce chodit plavat do bazénu na Cidade Universitária (pěkný 50m bazén blizoučko mojí školy), musí se zapsat. No jistě, další formuláře, fotka, průkazka...ale to by byla jen nudná klasika. Ale bazén, to je jiná! Potencionální plavec (osoba nikoli to druhé), musí udělat teste de natação, jinými slovy prokázat, že umí plavat.
Tak jo. Nakráčela jsem do bazénu (nechala se překvapit automatickou sprchou u východu ze sprch-teď už vím, proč si k bazénu nikdo nenosí v ruce věci), vyhledala plavčíka a řekla mu, že jdu na test. Zeptal se mě, jestli umím plavat, tak jsem srdnatě tvrdila, že jo, a na to mi nakázal uplavat 100m. Sem to uplavala (po létu je plavecká fyzička trošku v úpadku), ale on se stejně moc nedíval. Pak se mě ještě zeptal, jestli jsem unavená a jestli mám složitý jméno a blahosklonně mi dovolil si ještě trochu zaplavat. Pak jsme teda vyplnili moje složitý jméno a přesný datum narození ("Opravdu? Nevymýšlíš si?Vy ženy"...tak nevím, jestli to znamenalo tolik nebo tak málo ti není.) a s dotazem odkud že to jsem, aha, mi strčil lejstro do mý mokrý ruky a já s ním opatrně prošla zákeřnou sprchou, která pro tentokrát nic nechrlila.
Průkazka bude za týden, zatím můžu chodit plavat s A4 dokladem o zaplacení, ale ten už do sprchy brát nemusím. :)

Vůči zasněženým českým zemím...

...asi trošku kacířské, ale docela s tím souhlasím:

"to be honest, i sometimes wish i was not going to a place with such a warm weather. actually, i would rather prefer the norwegian autumn: to be able to dress up in huge coats, hats, scarves and so on." (z blogu jakési norské studentky nyní se vyskytující v Californii)

PS: Doufám, že mne neukřižujete, ještěže jsem tak daleko. ;)
PSS: ale možná by pro mě mohlo být polehčující okolností, že v mém případě je důležitý slovo sometimes. :)

OKNO (a janela)

Jupíííí!
V pondělí se stěhuju do pokoje s OKNEM! Je výrazně menší, vlastně všechno je v tom bytě menší, i obyvatelé, ale to OKNO je v mém pokoji, dá se OTEVŘÍT kdy já chci, nemusím se nikoho ptát, a tím OKNEM jde do pokoje SVĚTLO a ČERSTVÝ VZDUCH! (Omlouvám se za tuto mírně obsesivní část, ale konečně mi došlo, že bez okna nelze být.)
Dnes večer jsem to řekla svým aktuálním spolubydlům, že jdu pryč (oni byli skvělý, páč řekli, že si to mysleli, že bylo vidět, že mi to tam nesvědčí). Tak jsme sepsali inzerát (že nechtěj italy ani španěly a radši kluka než holku), ale pak jsme si vzpoměli, že v bytě nad náma přebývá jedna brazilka, co shání bydlo, odchytli jsme ji, přišla se podívat a hned to vzala. Takže nemusím za sebe nikoho shánět a ani nemusím platit kauci (kterou jsem šikovně doteď nezaplatila:))! Vtipný je, že tý holčině, co mě tu vystřídá, jsem já vyfoukla před nosem ten pokoj, co se do něj stěhuju:). Svět je malý a o náhody tu není nouze:).

Vítězstvíííííííí!!!!

Dnes jsem konečně s pomocí pevného štítu sestávajícího ze zápisových papírů (4 listy za 15 euro, no nekup to), kopie občanky, kopie dokladu o zaplacení, prohlášení o souhlasu s využitím mých osobních dat, jedné fotky a trochy lepidla (a spousty spolknutých ošklivých slov) udolala úředního gorgonu!!! Jsem ZAPSANÁ! A dokonce jsem ani neplatila pokutu, kterou jsem podle oficiálních dedlajnů měla teoreticky zaplatit (16 euro, který bych platila v podstatě kvůli tomu, že maj příšernou byrokracii, si s radostí ponechám a prokafíčkuju). Ale paní ze "serviços académicos" mi dvakrát potvrdila, že teď už je to opravdu všechno a že jsem opravdu zcela zapsaná. Tak snad je to pravda. Oslavila jsem to historicky prvním obědem v menze, kde stojí oběd jen 2, 20, ale bez studentské kartičky vás tam nepustí.
Ohoooooo, vítězství! :)

A minha Bike

No a je to tady, zarytá pěškyně musela odjet až k šišlounům, aby si pořídila, považte, BICYKL!!!
Dnes mi ho předal pán v růžovém tričku se zářivě bílými zuby, který se chtěl sejít na veřejném místě (nejradši u obchoďáku), aby to bylo bezpečné, pro oba, když se neznáme, že. Tohle paranoické opatření mne pravda trošku znervozňovalo, ale nakonec dopadlo vše skvěle a dokonce jsem dostala zdarma i zámek. Takovej fórovej, ale aspoň něco.
Ale úplně nejvíc nejlepčí je samozřejmě ta barva, doufám, že mi ji Manya bude patřičně závidět:).
Jsem děsně nadšená, už jsem ho byla i trošku projet (bude potřeba zvýšit sedlo), ale foukal dost vítr a taky se začalo stmívat. Nemajíc zatím světla, jela jsem radši domů.

Praia

Za tenhle post mne asi budete nenávidět, prý je v Česku už docela zima, ale nemůžu si pomoct. Snad vás aspoň potěší, že si toho neuvěřitelného luxusu (jít 3/10 na pláž a plavat v oceánu) velmi vážím.

Když je v Portugalsku hezky a blíží se víkend, nemůžete vám být nepoložena otázka "Vais para praia?" (tedy Chystáš se na pláž?) Takže na pláž se prostě musí.
Dnes jsem jela vláčkem do svého oblíbeného Cascais, dala si nepřekonatelně úžasnou italskou zmrzlinku a pak už jen obdivovala vlny (ze břehu i z vody). Taky jsem zkonzumovala svou první meiu de leite na portugalském oceánském pobřeží. Není mi jasný jak je to možný, ale fakt byla svého druhu úplně první a samozřejmě úžasná, s výhledem na oceán, zapadající slunce, racky a tučňákoidní surfaře v neoprenech.
Cestu zpět jsem pojala jako pěší píditelskou výpravu. Zkoumala jsem, jaká je cesta zpět po pobřeží. Z vlaku to totiž vypadá dost lákavě. No a zjsitila jsem, že to sice samozřejmě není tak ideální, jak by se mohlo zdát, ale že je tam spousta hezkých míst (rozpraskané skalnaté desky, převisy, oceánské bazénky, větrníky, kaktus s úplně stromovitým kmenem...a taky spousta odpadků, sou to vandalové!).Ťapala jsem až do tmy, až už jsem měla na dohled svítícího pidiJežíše na druhém břehu Teja, pak jsem našla nejbližší nádraží a zbývající půlku cesty dojela zas vláčkem. Ono to totiž není do Lisboa až tak blízko.
Každopádně výprava to byla úspěšná, až na jeden ošklivý, nepěknou věc, a sice to, že jsem na pláži ztratila svůj malý kapesní ciferníček (To už jsou druhý hodinky ztracený v Portugalu! A to v období pouhých 3 měsíců! Asi je to tady nějaký clock unfriendly.).

A ještě jeden ouřada

Aby toho nebylo málo, spáchala jsem ještě jeden ouřad. Asi to bude znít poněkud zvláštně, ale právě jsem zaplatila letenku do Lisabonu. Né, nebudu sem za mnou posílat nějaké mé další já, je to letenka na 6.1.2010. Je to fakt divnej pocit. Já, osoba, která je schopná v průběhu jediného dne několikrát změnit své plány na večer a málokdy ví, co bude dělat za týden, nedej bože za měsíc, vím už teď, že na Tři krále poletím do Lisabonu.
Que estranho!

Jízda na úředním šimlu...

...je opravdu pro náročné.

Včerejší den jsem považovala za opravdový byrokratický sukces. Během jediného odpoledne se mi podařilo vydyndat potvrzení o studiu (pravda, už předobjednané), založit portugalské bankovní konto (abych si ho mohla otevřít, jsem musela vykonat dva výběry z bankomatu, protože místní bankomaty vám nedají víc než 200 euro najednou a když jich potřebujete 250, tak holt musíte zapařit dvakrát; taky musíte bance prozradit jména vašich rodičů. K čemu to potřebují? to nevěděla ani bankovní senhora), vyřídit papíry na stýpko (bez přítomnosti neschopné, údajně vínem zavánějící koordinátorky) a zapsat se do knihovny (po té, co mě paní 20 minut úplně ignorovala a dělala si svoje věci; ale aspoň to pak bylo hned a mohla jsem si i rovnou půjčit knžku). Byla jsem nadšená, byla jsem vítěz.
Dnes jsem zjitila, že abych se mohla zapsat v řádném termínu, to jest do dneška, musím mít zaplacenou i první splátku školného (že by mi todle někdo řek si nevzpomínám), což znamená složit v bance 1500 euro cash. Takovou banalitu si zřejmě může dovolit kdekdo, že. No nic, tak holt zaplatím dalších 16 euro jakožto pokutu z prodlení.
Sláva vítězům, čest poraženým. :(