Ve vlaku je spousta času na čtení

...Bylo mi jich líto, a tak jsem zařídila, aby mohli všichni létat.
Druhý den ráno se probudili a netušili, co se stalo, posadili se a řekli: Zas začíná to trápení ach jo, ach jo. Slezli z paland a vypili horké mléko se škraloupem a ten směli sníst.
Pak si na sebe vzali kabát a čepici a šli po schodech dolů do práce a vlekli se a přemýšleli, jestli by neměli jet tramvají.
Ale pak se přeci jen rozhodli jít pěšky, protože člověk má právo jet sedm stanic, ale pět sotva a studený vzduch člověku jen prospěje.
Jeden z nich šel dolů Lodivodskou ulicí a mokrý sníh se mu přilepil na boty. Chvíli podupával, aby se sněhu zbavil - a pak!Vznesl se vzhůru do vzduchu! Jen pár metrů než zase klesl dolů, postavil se a divil se, co se stalo. Pak si všiml pána, který doháněl tramvaj. Tramvaj zacinkala a rozjela se, a tak pán ještě zrychlil. A pak najednou letěl. Zvedl se ze země, vznesl se jedním obloukem na střechu tramvaje a tam se posadil!
Maminka se rozesmála na plné kolo, hned pochopila, co se stalo a volala hohá! a jednim krásným obloukem vylétla na střechy dopravní firmy Viktor Ek. Odtamtud uviděla tatínka, jak stojí v ateliéru a chřestí hřebíky a drobnými v kapse pracovního pláště, a pak na něj zavolala: Ahoj! Vyskoč a poleť se mnou!
Ale tatínek se neodvážil, dokud maminka nepřiletěla a neposadila se na plechový parapet. Pak otevřel okno, vzal ji za ruku, vylétl ven a řekl: A hrome.
Tehdy byly Helsinky plné užaslých lidí, kteří létali. Nikdo nepracovalů. Všude byla otevřená okna a na ulici stála prázdná auta a tramvaje. Přestalo sněžit a vyšlo slunce.
Všechna novorozeňata a všichni staří létali. Létali i jejich kočky, psi, morčata a opice. Prostě létali všichni.
President byl venku a létal!
Všechny střechy byly plné výletníků, vybalovali svačiny, otvírali láhve a volali na sebe přes ulici: Na zdraví! A každý si dělal, na co měl chuť.
Stála jsem u okna v ložnici, dívala jsem se na všechny a byla jsem spokojená. Přemýšlela jsem o tom, jak dlouho bych je měla nechat létat. Pak mě napadlo, že když to všechno uvedu zas do pořádku, může to špatně dopadnout. Když jen pomyslím na to, že zítra otevřou okno a vyskočí ven! Proto jsem se rozhodla, že budou létat dál. Rozhodla jsem se, že budou v Helsinkách létat až do konce světa.
Pak jsem otevřela okno v ložnici a vylezla na parapet společně s vránou a Poppolinem. Nebojte se! řekla jsem jim. A tak jsme letěli.

(Tove Janssonová, Dcera sochaře, kap. Létání; Argo, 2002)