"Cesta byla sucha, misty mokra"

jak zpivaji Buty.
Navic mne postupne potkaly troje dobre vily.
Prvni se objevila uz v autobusu z Hradce do Prahy. Oskubali ji hradecti revizori (podotykam, ze navic nepravem) a nemela pak dost penez na listek. Tak jsem ji pujcila a ona mi pak za odmenu odcarovala mou predodjezdovou chandru a nervozitu.
Dalsi dobre vily mne navstivily na Florenci, prinesly mi spoustu zuzu medvidku a zizalek a spol. Holky, jeste na ne nedoslo, ale je to urcite jen otazka casu:).
No a u posledni dobre vily dnes bydlim. Je to spanelka. Dokonce na mne cekala pred vchodem, pac na dverich maji jen cisilka a zadne zvonky se jmeny a potesila mou osobu, ktera se momentalne potyka s absolutnim rymem ve svem nose, horkym cajem. Muchas gracias!

PS: Omlouvam se, ze je to bez nabodenicek, ale to ted az do Vanoc bude, pac zabozroutske klavesnice tyto vymozenoste nevedou.

Rozlučkování

Nemám ráda loučení. To asi většina z nás ne, a stejně to děláme a přišlo by nám divný to neudělat. Tak já nevím:).
Dnes (teda vlastně už včera) mám za sebou velkou pražskou rozlučku a bylo to moc fajn. Dokonce jsem dostala různé předměty a amulety pro štěstí a na cestu, prostě do-je-mný.
Ale jedna věc mě zvláště potěšila. Je to knížka "Merde! Rok v Paříži". Napsal ji Brit, který pracoval ve francouzské firmě a já se moc těším až si spolu s ním ve slabší chvilce na ty žabožrouty zanadávám. Nejlepší na tom je, že jsem ji dnes odpoledne viděla ve výloze a říkala jsem si, že by byla legrace, kdybych ji od někoho dostala na cestu, a dokonce jsem se bavila představou, kdo by mi ji mohl dát. A ono, světe div se, já tu knihu dostala a dokonce opravdu od Manji! To jsem teda čubrněla. Máme se přečtený:). Dikec!(Vám všem!)

Nejsem občanka

Šla jsem na poštu, protože mi přišlo doporučené psaní. Netušila jsem, co to je, a jediné, co mě napadlo, bylo: "Že by to snad bylo ofišl zadání mojí DP? Té DP, co jsem na ni minulý týden odevzdala projekt, a jejíž téma mám přidělené už od loňského listopadu?". Byla jsem napjatá jak kšandy, ovšem to, co jsem se dověděla, předčilo moje očekávání, protože paní u okýnka mi nechtěla nic dát, protože MÁM OD DUBNA PROŠLOU OBČANKU. Tak to jsem fakt netušila.
Nakonec jsem musela na poštu podruhé a fakt, že to opravdu bylo to zadání DP, už byl oproti občance naprostá nuda.
A tak jsem teď světoobčankou a chodím s pasem, nikoli vosím ale cestovním:).

Tetování

Když se blížil nedávno minulý víkend a tím i moje hlídací mise, zeptal se mne někdo: "A ty seš tetička na poslouchání a nebo tetička na dělání blbostí?" Tehdy jsem odpověděla, že to se zatím asi nepozná.

Ovšem víkend už je passé a vzhledem k tomu, že jsme jednou zapomněly s sebou mikinu a jednou si zapomněly oblíct tričko s dlouhým, nechaly psa, aby sežral rozmočené snídaňové lupínky a rozcupoval pytlík s křupkama a taktéž je sežral (doufejme, že jen ty křupky), nezašroubovaly šroubovací kelímek na jídlo, oslovily vsechny dosazitelné "bafbafy" (neplést s "blafblafy"!), zkontrolovaly plující "gaga", sešplhaly několik laviček a vyhrály kočárkovou terénní revuei na louce ve Stromovce, myslím, že můžu zodpovědně prohlásit, že jsem nezodpovědná tetička na dělání blbostí. Jen houšť!

Masážní procházka pro otužilé

Vyhlížejte z okna chvíli, kdy je nebe témeř bez mráčku a svítí slunce.
Jak ji uvidíte, všeho nechte a vydejte se na procházku, na lehko, doporučuje se černý pes, případně jeden piškot.
Asi v půli velikánské louky se kochejte černočerným mrakem v dáli a říkejte si: "Teda tam ale musí pršet!". Můžete se i pousmát.
Při prvních kapkách si libujte, že umíte chodit mezi kapkami.
S přibývajícími kapkami hledejte duhu.
Se začínajícími kroupami se kochejte bílými kuličkami ledu v černé srsti.
U přibývajících krup nekřičte: "jauvajs", raději si užívejte důkladnou masáž zdarma.
V houstnoucím nečase se smějte nahlas, nikdo Vás neuslyší. Doporučujeme skočit si do každé větší kaluže po cestě.
Při průchodu Lhotou neždímejte svůj oděv, vysměje se Vám puberťák na kole.
Zvládnete-li dostatečně timing, dorazíte k vrátkům domova se sluncem v zádech a modrou oblohou nad hlavou.
Na závěr doporučuje 9 z 10 odborníků horkou sprchu a bylinný čaj s medem.
Příjemnou zábavu!

Sice...

...jsem málem vyletěla z kůže,
...jsem navštívila během tohoto týdne dvoje GTS a to hned několikrát,
...jsem proklela sebe i všechny svaté nejmíň do desátého kolene,
ale STÁLO TO ZA TO!!!

MÁM JI A UŽ JI NEPUSTÍM! Jedu 25.9.2007 ve 22,00 z Florence, juch!

Googlin' Pictures

Ráda hledám. Teda přesněji vyhledávám, protože o věčném hledání mých osobních věcí bych se nerada rozepisovala. Často se přitom zaseknu u něčeho úplně jiného. Ano, přiznávám, jsem schpná začíst se do výkladového slovníku a úplně zapomenout, proč jsem ho vlastně otevřela. Podobně mne vždycky zaměstná možnost Googlu vyhledávat pouze obrázky. Dnes jsem ji využila, když jsem chtěla vědět, co že to vlastně maloval James Ensor. A nakonec mne nejvíc zaujalo toto: "Stehenní kost belgického muže" a "Stehení kost francouzské ženy". (Ale nebojte, toho Ensora jsem našla taky:). )

Sopko v Rudolfinu

Včera jsem byla na výstavě Jiřího Sopka, kterou najdete do 18.11. právě v Rudolfinu.

No a...? No NADCHLA MNE! Sopka mám moc ráda a prostě jsem to jen všem chtěla strašně moc doporučit. A vyhlašuju tímto anketu: "Který z obrazů na této výstavě byste si ukradli?" (doufám, že mne za to nikdo z případných právníků a jim podobných živlů nebude popotahovat). A půjdu příkladem. Já bych si asi ukradla "Vláček" a pak ještě kterýkoli z "květinových" obrazů a cokoli s domečkem by mne rozhodně neurazilo:).

Tak tam, prosím Vás, běžte a udělejte si na to čas, ať si to můžete užít alespoň tak jako já.(Pro mne to bylo zajímavé ještě tím, že to byla asi první výstava, na kterou jsem došla hned první den její existence (vernisáže v to nepočítám).)

Chlupaté knedlíky à la pejsek a kočička

V sobotu jsme našli spoustu hub. Rozhodli jsme se, že v neděli uděláme naši oblíbenou žaludeční dlažební kostku - smaženici s chlupatými knedlíky. O smaženici nikdo z nás nepochyboval. Ale co chlupáče? Ani jeden jsme je nikdy nedělali, a tak se nejprve rozpředla debata dvou akademiků na téma "co by se tam tak dalo vrazit?". A jako správní akademici jsme postupovali i dále, protože jsme se rozhodli konzultovat za účelem zachování objektivity odbornou literaturu (Chlupaté knedlíky in Kuchařka naší vesnice, Rettigová, M. D. akol., Praha, před Ibsenem). Konsilium se dočetlo, že k výrobě dané pochutiny je třeba hrubá mouka, krupice, vejce, syrové strouhané brambory, smetana či mléko, sůl a sádlo či máslo. Tyto ingredience byly kriticky zhodnoceny a posléze došlo k použití polohrubé mouky, vajec, syrových strouhaných brambor, soli a jedné smetánky do kávy. Pak přišel klíčový okamžik pokusu, kdy voda v kastrólu byla již vroucí a první dva knedle byly do ní vloženy, když tu došlo k bouřlivé chemické reakci, tekutina v nádobě vzkypěla a objevila se hustší pěna s třásněmi nápadně připomínajícími strouhané syrové brambory. Oba prototypy knedlí se rozpustily. Z toho náš vědecký tým vyvodil, že hustota knedlové směsi je nedostatečná a po přidání dostatečného množství mouky a výměně vody se již podařilo experiment dotáhnout do zdárného konce.
(Nepočítáme-li přehnané množství cílového pokrmu, který, jestli neumřeli, pojídají dodnes.)

Zděs Bezděz

V pátek jsme se s bratrem vydali na výlet. Cíl byl, pravda, poněkud vzdálenější, ale stálo to za to (i ve srovnání s výletem na Kokořín). Krom toho, že jsme si opravdu do sytosti užili služeb ČD, jsme navštívili nádhernou zříceninu Bezděz (Možná, že vy jste vzdělanější, ale já se teprva pod ní dozvěděla, že vlastní jméno Bezděz je rodu ŽENSKÉHO!). Docela mne překvapilo, kolik elektrických zásuvek člověk na takové zřícenině najde. Záhada se však vysvětlila po vstupu do gotické kaple, kde jsme narazili na v rohu odložený vysavač. Holt i na zřícenině musí být pořádek. Ovšem tím naše kulturní zážitky nekončily. Cestou z Bezdězi na Mácháč (další zalepená díra v mém vzdělání-vůbec jsem netušila, že Mácháč je Máchovo jezero. Vždycky jsem si myslela, že mácháč je prostě jakýkoli nepříliš čistý rybník, kde se dá vymáchat.) jsme krom německých turistů potkali ještě zmiji a v zápětí taky slepýše, kochali se chráněnými ocúny a natrhali kytici hlohu, hub a zlatobýlu. Na Mácháči jsme vypili jedno pifko a jednu kofolu a navštívili nejčistější a nejvoňavější toi-toiku jakou jsem kdy viděla a pak už hurá do České Lípy, na vernisáž výstavy obrazů paní Jany Bittnerové(ano, správně, pro ni byla ta "zajímavá" kytice!). Výstava je super a báječná je též fontánka v galerii, kde kromě červených rybiček bydlí také několik želv.
Jen ta cesta zpět byla obzvláště vypečená. Nikdy bych nemyslela, že se dá z České Lípy do Mladé Boleslavi jet přes hodinu. Ještě, že jsme měli v záloze kyselé žížalky. V Nymburce, o půl desáté večer, docela bodly.