Poezije všude žije

Jen si jí všimnout.
Když tak chodím po ulicích, snažím se mít oči otevřené ( a to nejen kvůli tomu, abych nešlápla do cizího ...). A často si čtu nápisy na zdech. Některé už znám nazpaměť, čtu si je totiž denně aspoň jednou. Mezi takové evergreeny patří zeď, podél které chodím domů od metra. Je to úžsně různorodé. Jak tak chvátám po chodníku (většinou proto, že mám hlad jak šakal, nebo se mi chce děsně čůrat a nebo obojí) postupně se dozvídám, že:

"Jarda zabil Leoše!"
"Miluju tě večernice!"
"Hovno!"

Nemyslím, že by autor byla jedna a tatáž osoba. Ani že by tyto naléhavé výkřiky vznikly ve stejném čase. Každopádně mi ale jejich sled přijde zajímavý. Jak poučné.

U Lívie na bábovce

(uznávám, že tento titulek je bulvární a lživý, ale nemohla jsem si pomoct, prostě se mi líbí)

Tak jo. Lívie nás na bábovku ani na nic jiného nepozvala, ale pravda je, že jsme včera byli na nedělním výletě a výchozí bod byly Lány. Dokonce jsme i hovořili s vojákem v budce před zámečkem, tak to je už skoro (opravdu jen skoro) jako kdybychom byli uvnitř. V praxi nás ale nepustili ani do parku (přes plot vypadal dost pěkně, fňuk), protože ten je přístupný až od 1.4., trapně. Tak jsme zatlačili kroupu a vydali se lesem krásného kraje Křivoklátska, kam jinam než na Křivoklát. (Ten sice taky ještě není otevřený, ale to už byl náš osud.)

Ze začátku to vypadalo, že nás to odfoukne někam úplně jinam (zlý jazykové hrozili, že přijde něco jako Kyril), ale pak se to celkem uklidnilo a dokonce na nás ani moc nepršelo. Cestou jsme obdivovali obrovský kočičky, místy až kocouřiska na stromech a modrý podléšky v suchým listí, kochali se výhledy na řeku a na přehradu a taky jsme potkali spoustu veselých pejsků. Samozřejmě, že jsme průběžně pojídali různé svačinky, dobrůtky a mlsoty, takže to byl opravdu pravý nedělní výlet.

Jen dnešní ráno bylo krušné a budík jsem posouvala snad čtyřikrát!

Mám ji!

Trvalo to dost dlouho. Furt jsem na někoho čekala, abych nakonec zjistila, že na nikoho čekat nemusím. A tak jsem včera odhodlaně sedla k počítači s tím, že si poprvé zakoupím letenku po internetu. Ale ouha, mé otálení bylo příliš dlouhé a levné letenky už byly fuč! Chvíli jsem se durdila nad tou nespravedlností a probírala jsem se momentálně dostupnými, více než dvojnásobnými cenami. A pak jsem rezignovala a šla hledat autobusy. A ejhle! Našla jsem bus za 1 070Kč, zpáteční! To se mi zdálo příliš krásné, než aby to byla pravda, nicméně jsem dnes opět velice odhodlaně naklusala do GTS zjistit jak se věci mají. No, nebudu to protahovat. Jízdenky za 1 070Kč možná někde mají, ale vypadá to, že tak 1-2 na každý bus. A tak jsem se spokojila s jízdenkou za 2 300Kč, což taky není vůbec špatný a navíc je to přímo do cíle mé cesty. (Jen se snažím moc nemyslet na těch 22h v busu:).)
A kam že to jedu? No přece do mé milované sladké slunné Francie, za Máňou do Angers.
Už aby byl květen, hurá, strašně se těším!

Ať žije slovník!

A je to tady! Po 5 letech studia portugalštiny jsem dostala do svých pařátků z brusu nový portugalsko-český slovník, který s velkou slávou po 4 (nebo kolika) letech planých slibů konečně vydalo nakladatelství Leda!Haleluja!Budiž odpovědnému redaktorovi země lehká.
(To je ode mne možná trochu hnusné, ale vzhledem k tomu, že to je můj první slovník tohoto ražení, si můžete představit, jak moc dotyčnou osobu již leta proklínám!)
Nicméně ho teda konečně mám, budu si ho hýčkat, před spaním mu číst české pohádky a polévat ho jedině portským a už nikdy se od něj neodloučím!
( I když je vyveden ve vrcholně hnusných barvách. Možná, že grafik dlí někde poblíž redaktora..)

Nedělní venčení

Dopoledne jsem šla k řece.
Venčila jsem sebe a psa.
Potkala jsem pána v zeleném.
Venčil sebe a poníka.

Hm

Kapelu Hm neznám moc dlouho, ale zamilovala jsem si ji na první poslech na koncertě v Lucerna Music Baru, kde jsem shodou okolností byla taky poprvé.
A proč to vytahuju teď? Prostě proto, že je posledních pár dnů poslouchám, a když je neposlouchám, tak mi znějí v hlavě. Obzvláště "Balada o očích topičových" je neodbytná.
Ale kromě toho, že prakticky všechny písně jsou boží (nactiutrhačný text o Jůlince vám kluci odpouštím), se mi textově fakt moc líbí píseň "Asi si umřu" (už jen ten název je něco!).

ASI SI UMŘU
(Marek Doubrava)

Asi si uříznu ruku
abych věděl, že jsem to já
asi si utrhnu nohu
abych věděl jistě, že mám ještě jednu

asi si rozškrábu kůži na obličeji
aby ze mě taky jednou něco crčelo
asi si zavolám sanitku
aby se konečně někdo o mě staral
někdo o mě zajímal,
někdo mě chápal,
někdo mě měl rád

asi si umřu

aby se konečně někdo o mě staral
aby už konečně někdo měl mě rád
dřív než ta moje ubohá dušička umře

aby to všichni věděli, že jsem ten chudáček,
co na něj zapomněli

asi si umřu

PS: Může se to zdát děsně depresivní, ale z omylu vás vyvede hudba, která k tomuhle textu patří:)

Jula běží (jako) o život

Včerejší ráno jsem zažila opravdu rychlý start. Obvykle se probouzím rychle, ale tohle mne opravdu vrhlo do páteční reality.
V klídku jsem si vstala o půl 9, uvařila si čaj a v klídku a pyžámku jsem volala své doktorce v Hradci, abych se k ní objednala na kontrolu. Po mírně vysilující diskuzi se sestřičkou na téma kdy jsem v Praze a kdy v HK a podobně mi bylo řečeno: "Tak přijďte dneska, jsme tady do půl 12". S tak sugestivní nabídkou se nedalo než souhlasit. To bylo 8,55. Díky Evině okamžitém infoservisu jsem zjistila, že mám 13 min na to, abych vyměnila pyžamo za něco venkovnějšího, sbalila si pár švestek a doběhla na metro Černý most. Po výsadku na Vysočanské mám pak celých 8 min na to, abych doklusala na nádraží, zakoupila lístek a nastoupila do správného vlaku. Řekla jsem si OK, nejen rovering je výzva, odkázala jsem svůj čaj k obecnímu použití a vyběhla. A kupodivu jsem to fakt stihla. To jsem ale ještě netušila, že nemám zcela vyhráno. Ve vlaku jsem tu 1,5h vyplnila spánkem a nostalgickou vzpomínkou na ranní čaj (neměla jsem totiž vůbec žádný pití). Na nádraží v HK jsem vystoupila v 10,52. První trolejbus, který by mne přiblížil kýžené ordinaci mi ujel před nosem a další jel v 11,05. Začala jsem přemýšlet, jak dlouho to tam vlastně jede. Z chmurných úvah mne vytrhl telefonát jakési cizí paní, která prý na mne dostala osobní doporučení a nabízela mi práci ve finančnictví blblabla...a to už byla zastávka, kde jsem chtěla vystoupit a pokračovat v poklusu. Ale ta žena mne tak zblbla, že mne dokonce donutila vytáhnout diář a poznamenat si do něj osobní schůzku, ke které mne též zmanipulovala. Teprve pak jsem vyběhla. Ale nebojte, tento příběh má happy end. S jazykem na vestě jsem vběhla do čekárny v 11,26. Celé 4 min před koncem ordinačních hodin! Yes!
Uznávám, že když Lola běžela o život, tak šlo přeci jen o víc, ale tohle mi úplně stačilo.
Taky mě to opět, poměrně tvrdě, poinformovalo o mé nedostatečné fyzické kondici. Přiznávám to velmi nerada, ale asi bych měla začít chodit běhat:(.