PŠ 2009

SOBĚ I VÁM VŠEM PŘEJU, ABYCHOM ZBYTEČNĚ NECHODILI V KRUHU A ABY SE NÁM VŽDY VČAS ROZSVÍTILO!

Miluju slovníky

Slovníky mne baví. Patřím mezi tvory, kteří jsou schopni se do slovníku začíst a úplně zapomenout, co vlastně hledali (je vám jasné jaká je moje produktivita práce s použitím slovníku). Když hledám něco FJ nebo PORT, tak je to se "začtivostí" horší, ale když řeším něco v AJ, tak to má zas jiná úskalí. Například to, že slovníku na seznamu sežeru úplně všecko, páč v AJ nemám takové to kritické oko, co je blbost a co ne. A tak se vás vážení lépe anglicky vzdělaní ptám:

Je opravdu možné, že doodle, pro mne známý coby šikovný googlácký on-line vyplňovací formulář, je ve skutečnosti trouba, klikyhák či čmáranice? (doodle bug, tedy mravkolva do toho radši tahat nebudu).

(Při této příležitosti jsem zkoumala i slovo google. To sice seznam nezná, ale zato zná adjektivum googly (špásovný, erotický naladěný, kulatý a vyvalený). Tak nevím, co tím vlastně myslel, když nám jeden lektor radil, na dotaz, kde to najdeme, slovy "googly,googly".)

Piktogramy

Naprosto mne uchvátilo jak jsou instituce i samotný Brusel plné piktogramů. Od "čínského tlumočníka", který vás dovede do tlumočnických kabin v Evropském parlamentu, přes stromečky a mašinky, které vás dovedou ve stejné instituci bůhvíkam, až po genderově korektní obrázky v metru (ze dveří nevystupuje jen nějaký "unisex" panáček, ale panáček a panenka). Fascinující!

Pis-série

O tom, že mají v Bruselu čůrajícího chlapečka jsem věděla, stejně jako ledaskdo. A že mě zklamal tím, že je podstatně menší než vypadá na obrázkách? No, to taky nejsem jediná. Ale novinkou pro mě bylo to, že chlapeček na to močení není sám! Krom Manneken Pis (chlapečka) se o pár uliček vedle nachází mírně mongoloidní a trošičku obscénní Janneken Pis (holčička) a třešničkou na dortu je (jako jediný pro mne přijatelný) v noci barevně nasvícený Zineke Pis (pejsek). Tuto Pis-sérii jsem kompletní absolvovala jen jednou. Ale pséka jsme navštívili vícekrát; nemohli jsme se nabažit bílého chodníku (potažmo pak i vlastních podrážek) a obrovských balónu zavěšených nad uličkou.

Co čtu

Opět nemůžu odolat. Tato kniha mne nadchla od první věty. Autor je žabožroutskofonní libanonec, tak si tu dovolím kousíček přeložit, třeba vás to osloví stejně jako mne.:)

Někdo jiný by mluvil o „kořenech … To nepatří do mého slovníku. Nemám rád slovo „kořeny“ a samotnou představu ještě méně. Kořeny se zapouští do země, kroutí se v blátě, rozplétají se v temnotě; vězní strom od jeho zrození a živí ho za cenu vydírání: „Osvobodíš se, zemřeš.“
Stromy se musí podvolit, potřebují své kořeny, ne tak lidé. My dýcháme světlo, toužíme po nebi, a když se propadneme do země, je to proto, abychom v ní shnili. Síla rodné půdy neproudí z nohou do hlavy, naše chodidla slouží jen k chůzi. Pro nás jsou důležité jen cesty. Právě ony nás provázejí – od chudoby k bohatství, nebo k další chudobě, od zotročení ke svobodě, nebo k násilné smrti. Právě ony nám slibují, nesou nás, posouvají, a poté nás opouštějí. A tak umíráme tak, jak jsme se narodili, na kraji cesty, kterou jsme si nezvolili.
(Amin Maalouf - Origines)

Chlubidýlko

Obvykle se nechlubím cizím peřím. Ale svými kamarády se chlubím ráda. Toto je opravdu zdařilý výkon:).

http://aktualne.centrum.cz/video/?id=224461

Čím teď žiju

Kdyby se vám nějak zdálo, že se mnou je pslední dobou ještě nerozumnější řeč než obvykle, že ruším srazy a zavírám se doma, tak tu máte vzorek mého momentálně největšího bestselleru.

Nezákonná transakce je nezákonná ekonomická operace, kterou kriminální subjekty za svoji nezákonnou produkci (či jinou nezákonnou činnost) získávají likvidní prostředky, kterými mohou disponovat jak v prostředí kriminální tak, zejména po jejich legalizaci, v legální ekonomice.

(Pravopisné chyby nereprodukuji)

Ochutnávka z Brazílie

Když jsem se učila na státnice, snažila jsem se ještě narychlo prodlužovat svůj "každopádně nedostatečný" seznam přečtené literatury. Náhodně jsem objevila stránky, kde jsou kraťoučké povídky současných brazilských autorů, a totálně se do nich začetla. Pak mi přišlo líto, že nelusofonní z nich nic nemají , a teď přišla ta chvíle, kdy jsem se dostala k tomu, abych aspoň jednu z nich přeložila. Varuji předem, jak říká můj bratr, je to ouchylné! Přeji pěkné počtení!

O muži, kterému rostly uši

Právě psal, ucítil jak mu ztěžklo ucho. Myslel, že by to mohlo být únavou, bylo 11 v noci, dělal přesčas. Účetní v jedné textilní firmě, svobodný, 35 let, vydělával málo, pomáhal si přesčasy. Ale tíha rostla a on si uvědomil, že mu rostou uši. Celý vystrašený je nahmatal. Musely mít tak deset centimerů. Byly měkké, jako u štěněte. Běžel nazáchod. Uši mu sahaly po ramena a dál rostly. Stál a jen se díval. Rostly, sahaly až do pasu. Tenké, dlouhé, jako kusy masa, svraštělé. Hledal nůžky, chystal se uši ustřihnout, bylo mu jedno, že to bude bolet. Ale nenašel, zásuvky děvčat byly zamčené. Skříň na materiál také. Nejlepší bylo běžet do penzionu, zavřít se, dřív než už nebude moci jít po ulici. Kdyby měl přítele, nebo milenku, ukázal by jim, co ho potkalo. Ale účetní neznal nikoho kromě kolegů z kanceláře. Kolegů, ne přátel. Rozepnul si košili a uši pod ni schoval. Okolo hlavy si omotal ručník, jako by byl raněný.

Když přišel do penzionu, vylézalo mu ucho nohavicí kalhot. Účetní se svlékl. Lehl si, toužil usnout a zapomenout. A co kdyby šel k lékaři? Na ušní-nosní-krční. Teď v noci? Prohlížel si bílé obložení. Neschopný myslet, ze zoufalství usnul.

Když se probudil, uviděl u postele asi třicet centimetrů vysokou hromádku. Ucho rostlo a stáčelo se jako had. Pokusil se vstát. Nešlo to. Musel si držet uši smotané. Byly těžké. Zůstal v posteli. A cítil, jak uši rostou, jako svědění. Tekla tam krev, nervy, svaly a kůže, všechno rostlo, rychle. Ve čtyři odpoledne byla celá postel zabraná uchem. Účetní měl hlad, žízeň. V deset večer mu kručelo v břiše. Usnul.

Vzbudil se vprostřed noci zvukem rostoucího ucha. Znovu usnul a když se další den ráno vzbudil, byl ucha plný pokoj. Bylo na skříni, pod postelí, na umyvadle. A tlačilo na dveře. Vpoledne ucho vyrazilo dveře, dostalo se na chodbu. Zaplavilo dům.Hosté utekli na ulici. Zavolali policii, hasiče. Ucho se dostalo na dvorek. Na ulici.
Přišli řezníci s noži, sekerami, pilkami. Řezníci pracovali celý den, řezali a kupili. Starosta přikázal dát maso chudým. Přišli obyvatelé favel, organizace sociální pomoci, náboženská bratrstva, majitelé restaurací, prodavači párků od vchodu do stadiónu, hospodyňky. Přišli s koši, vozíčky, žebřiňáky, dodávkami. Všichni si přišli pro maso z ucha. Objevil se úředník, přinesl igelitové pytle, hygienické, zorganizoval fronty, zavedl rozumný příděl.
A když si všichni nabrali maso na ten den i na další dny, začali ho uskladňovat. Naplnili sklepy, lednice, mrazáky. Když už nebylo maso z ucha kam dát, obrátili se na další města. Přišli noví řezníci. A ucho rostlo, sekali ho a rostlo a řezníci pracovali. A přicházeli noví řezníci. A i noví se unavili. A město již nemohlo snést více masa z ucha. Lid žádal starostu o rozhodnutí. A starosta žádal hejtmana. A hejtman prezidenta.
A když řešení nebylo, řekl chlapeček policistovi v ulici plné masa z ucha: „A proč nezabijete majitele ucha?“

(Nejlepší povídky Ignácia de Loyola Brandăo, Global Editora — Săo Paulo, 1993)

Kostým

Ano, je to tady, vážení přátelé, přišel zlomový bod, break point (jak říká Nohavica) a konec střapec (jak říká můj ctěný bratr). V těchto dnech pomalu odchází rozevlátá Julika v modrých tkaničkách a zmačkaném sáčku a přichází...tramtadadááá...mademoiselle Julie ve svém novém kostýmku, ...velice seriózní, jen samé pozitivní reference!

(Ale nebojte, mademoiselle s sebou i nadále bude neustále vláčet svůj velikánský tlumok a v něm má bezpečně uložené všecky svoje hračky i hadříky;).)

Limerick nikdy neuškodí

Byla jedna mladá dáma v Soči
unikátní rozměrem svých očí.
Když je měla dokořán,
vyděsil se každý pán,
absolutně nevěda kam skočit.

-------------------------------

Byl jeden dědeček propadlý návyku
nevzíti do úst nic kromě králíků.
Po čase nicméně
zbarvil se zeleně,
a proto upustil od svého návyku.















(Edward Lear, Sviňule pyramidální a jiné nesmysly)

Jsem rozlítaná

A to celkem doslova. Předchozí dva dny byly opravdu bohaté na události.

Během středy mi bylo potvrzeno, že mám letenku na prosinec do Bruselu (moje první a zároveň poslední školní exkurze). Zároveň jsem zjistila, že v listopadu letím do Lyonu (pracovat, život si zkracovat). Abych se dostala trošku "na zem" jela jsem ještě téhož večera vlakem do Pardubic a pak autem dom. Následující den byl rovněž zasvěcen lítání. Sice jen po doktorech, ale neméně intenzivnímu (zlatým hřebem byla gastroskopie).

A co dělám dnes?Nikam ani nikde nelítám...nezvyklé:).

Podzimní slunění

Včerejší výlet na Černolické skály se povedl. Slunce svítilo o 106, kinologická skupinka se k nám přidala jen na chvíli a pán se skobami a lany, kterého jsme potkaly na vrcholku, kam se s námi vyškrábala po vlastních i Funí, se styděl jen trošku. My se na oplátku rozhodly, že mu tam nebudeme svačit, jak jsme měly původně v plánu.:)

U vietnamce v potravinách

K vietnamcům chodím ráda. Mají prima zeleninu a najdete u nich věci, které byste nečekali. Taky je to permanentní test bdělosti. No schválně, kdyby se vás (jako onehdá mne) vietnamec zeptal: "Chcete taťku?", co byste mu na to řekli? Že už jednoho máte? Musím přiznat, že já jsem chvíli zaváhala a pak hrdinně odmítla tašku . Této větě jsem se smála ještě dlouho. A dnes se mi podařilo toto pobavení splatit. Sice jinému vietnamci, v úplně jiné části Prahy, ale tak snad si to předají. Moje sestra vyčenichala, že mají levné banány. Trošku podezřívavě jsme si je prohlížely, protože byly opravdu podezřele levné. A pak jsem na to kápla! A hned jsem to sestře hlásila, aniž bych přemýšlela o tom, co na to prodejce. U banánů byla papírová cedulička "BANANAS", takže vše bylo jasné. Jsou to banány jen z venku a uvnitř je ananas! Vietnamec za kasou chvíli koukal a pak se najednou začal hrozně smát. Opravdu nemám žádný důkaz, že se smál vtipu ze stejného důvodu jako my, ale smál se velice upřímně. Až budu zas v Nuslích, půjdu se podívat, jaké zajímavé ovoce má na skladě.

(Věnováno mé sestře k jejím dnešním moctým narozeninám.)

V příštím životě budu had

Dnešní den byl opravdu slunečný. Tak moc, že když jsem se na Ladronce vyzula ze zpocených bruslí, nemohla jsem odolat a musela jsem se bosa procházet po trávě. Díky tomu jsem zjistila, že zem ještě vůbec není studená! A tak jsem si v duchu hesla "nestůj, když si můžeš sednout a neseď, když si můžeš lehnout" lehla na trávu a slunila se. Lidi, to vám bylo příjemné! Úplně nejvíc! A to mne přivedlo na myšlenku, že v příštím životě musím být zcela jistě had, na nějakém slunném ostrůvku v moři. Celý den se budu vyhřívat na kameni a bude mi skvěle. Jediná nevýhoda tohoto plánu spočívá v tom, že na to, abych mohla být v příštím nádherném životě had, budu muset v tomto životě umřít. A to se mi ještě nechce.
Ale já si počkám.....:)

Co teď čtu

Táta má legrační historku, je o chudým chlápkovi, co žebrá před restaurací U Katze v ulici Houston a vypadá tak zbědovaně, že se ho jednomu velkýmu byznysmanovi zželí a hodí mu do klobouku pětidloarovou bankovku. O pár minut pozdějc jde zas ten byznysman kolem a vidí žebráka, jak se nacpává lososem na smetaně a nevěří svým očím. Vejde do restaurace a řekne žebrákovi: "Co to děláte? Já vám dám pět dolarů a vy je takhle naráz prošustrujete za lososa na smetaně?". A žebrák se na něj podívá a řekne (to je fakt skvělý, jak ho táta předvádí): "Nemůžu jíst lososa na smetaně, když jsem švorc, nemůžu jíst lososa na smetaně když mám prachy, a kdy teda můžu jíst lososa na smetaně?"

(Nancy Huston, Rodová znamení)

PS: To, co je tu, jsem přeložila já z francouzského originálu Lignes de faille, který čtu, ale kdyby se vám to líbilo, tak teď fakt nedávno vyšla celá ta kniha v českém profipřekladu :).

Já está! Vou me embora!

Tímto si dovoluji podělit se s vámi o velikánskou radost, kterážto mne popadla po včerejším úspěšném ukončení studia portugalštiny. Odteď mne můžete titulovat "semimagistro" (no jo, čekají mě ještě jedny státnice, asi mě to začlo bavit, a taky nechvalně známá DP). Ale pro tuto chvíli se jen veselím!:)

Dary nedary

Letošní prázdniny a září se urodilo neuvěřitelné množství svateb. Z toho logicky vyplývá, že bylo třeba vymyslet také spoustu svatebních darů. Vymýšlení darů je dnes usnadněné on-line svatebními seznamy, ale stejně je to náročné. Vybrat, zarezervovat, domluvit s kým, za kolik, kdy, kde jak... Ale nejlepší a časově nejnáročnější na tom stejně byla výroba přání a balení darů.
Čeho všeho je člověk schopen, když má ty správné pomocníky a vhodně načasované zkoušky či státnice? Tak třeba půl dne pitvat modrou lepenku, mít lepidlo nebo aspoň tuš snad úplně všude, příšívat eukalyptové plody na čtvrtku, zašívat hudební CD do kulatého chleba nebo třeba shánět po všech čertech dlažební kostku, vyzvedávat ji na opačném konci Prahy, patlat na ni barvu na textil a nakonec ji strkat do trouby...Bylo to skvělé, ale bylo toho dost, další svatby, prosím, nejdříve tak za pět let.

Veverčák a mravenec

JEDNOU LEŽEL VEVERČÁK NA KRAJI LESA v trávě a koukal do vzduchu, a tu mu vypadlo jedno slovo."Jejda," vykřikl, aniž ho někdo mohl slyšet, protože tam byl docela sám.Jaké slovo to asi je, přemýšlel. Písek, tráva, kůra, drbání, tlustý...Ne a ne si na to slovo vzpomenout. Slovo bylo pryč a pryč taky zůstalo.Za chvilku přiletěla vlaštovka a veverčák jí vyprávěl, co se mu přihodilo."Jé, to se mi stává dost často," řekla vlaštovka. "Dnes ráno jsem zapomněla slůvko já a včera mi zčistajasna vypadlo moje jméno.""Vlaštovka," řekl veverčák."Jo, to už teď vím taky," nato vlaštovka. "Ale včera jsem namouduši nevěděla, kdo jsem."Veverčák zakroutil hlavou. Připadalo mu to náramně divné."Mně taky," řekla vlaštovka. "A když už si tak povídáme o tom zapomínání, jedno slovo zrovínka zapomínám... jé, to je ale práce..." Vlaštovka se třepotala sem a tam. Veverčák se na ni překvapeně zadíval."Tady to..." řekla vlaštovka a ukazovala na všechny strany."Vzduch?" zeptal se veverčák. Vlaštovka veverčáka objala. "Díky, díky," jásala. Veverčák se jen s námahou vyprostil z jejích křídel."Právě jsem ještě něco nadobro zapomněla," povídá najednou vážně vlaštovka."A co?" zeptal se veverčák."Jo... to kdybych věděla...""A jak víš, žes to zapomněla nadobro?" ptal se veverčák."Protože jsem hledala všude. Nevynechala jsem vůbec nic," povídá vlaštovka. Chvilku mlčela, a pak řekla: "Ale teď už to není taková hrůza."Veverčák přemýšlel, jestli někdy něco úplně zapomněl. Vtom pocítil, že mu tou otázkou v hlavě něco křuplo, jako led pod těžkými kroky. Rychle pomyslel na něco jiného."Tak já už musím..." řekla vlaštovka."Tak jo," nato veverčák.Vlaštovka se vznesla a pomalu letěla pryč. Několikrát mávla křídly, potom se otočila a zavolala: "A kam že to vlastně zas letím?""Do dálky," povídá veverčák."Fajn, díky," zavolala vlaštovka, "díky moc!"Vlaštovka se stále zmenšovala a dálka jiskřila, rozprostírala se donekonečna, tu a tam se i chvěla a zdála se nedosažitelná. Tohle slovo nikdy nezapomenu, pomyslel si veverčák. Dálka.

(Toon Tellegen - Veverčák a mravenec, Praha: Cinemax, 1998)

Jak mi sosali kref, ale jen malounko

(předem varuji, že návštěva Vinohradské nemocnice mne velice zaujala, takže následující text bude možná poněkud obšírný)

Na počátku všeho byla Písklí agitka (http://pohankovy.blogspot.com/2008/08/pojme-dvat-krev.html) za dárcovství krve. To ve mně znovu probudilou mou touhu "se rozdat". Poslední zkušenost z Karláku mne na delší dobu znechutila (byla jsem dosti nevybíravě a hlavně bezdůvodně vyponklonkována, coby potenciální hubitel lidstva), ale na dnešní den jsem se těšila už od pondělí.
No a byl to pro mne opravdu veliký zážitek:

• areál nemocnice je úplné město ve městě a vydat se do pavilónu Y bylo pro mne skoro stejné jako letět na planetu Z
• nemají tu klasické bílé galoše ale unisize bílé pantofle, střih "mojebabička" (jakožto alternativu modrým igelitopvým návlekům)
• poprvé jsem jako svou adresu (i když přechodnou) uváděla Břevnov (teď už se z tama nehnu)
• mají tu zajímavá lejstra, kde se vás třeba ptají zda se cítíte zdráv(a) a nebo zkoumají vaši výtěžnost
• vyšetřoval mne pan dr. Deutsch (ještěže jsem to zjistila až na chodbě z razítka, protože bych mu asi měla chuť říct "aufvídrzén")
• prvodárcům tu říkají "prvňáčci" (vtip dne byl "je snad 1.září, že je tu dnes tolik prvňáčků?")
• poprvé v životě se mi po odběru krve (a že už jsem jich zažila pěknou řádku) udělalo šoufl, a to natolik, že jsem byla "ale strašně bledá" a dostala jsem kofeinovou kapsli! (to je snad ještě lepší než obrázek u zubaře)
• obdržela jsem razítko "nedokončený odběr", ale příště už budu vědět, že pravou ruku si mám šetřit až na velký odběr, protože na levé nemám žíly a paní sestřička pak "teda za nic neručí" a já blednu
• taky se tu povinně chodí na Pepsi a bagetu
• a VŠICHNI (od začátku až do konce) jsou na vás MILÍ

Na závěr se dá říci, že mise vlastně nebyla splněna, protože ze mne před mým vyblednutím dostali jen zanedbatelné množství červené tekutiny, ale pro mne je to stejně vítězství, protože mne uznali jako bezproblémového dárce a 29.12. mi přijde mailem pozvánka na další odběr. Tak za 4 měsíce už to bude načisto!

PS: Velice děkuji Evelíně, že to se mnou všecko vydržela!

Pramen řeky Moravy

Úlovek

Ve středu jsem šla do města do knihovny (byla zavřená), na studijní (spletla jsem si den), na počítač (kupa jich nefungovala), na nákup (no, dobře, na tom snad nejde moc zkazit)...s nákupem čajů v čajovně v Michalský jsem se ale zahojila. Nejen, že měli, co jsem potřebovala a dali mi to rovnou do mých krabiček, ale když jsem odtamtud odcházela, uviděla jsem na rohu u popelnic od místních hudebnin poklad. Krásné, černé, staré... pouzdro na housle! Naprosté nadšení. Chvilka úvah o tom, zda vzít něco od popelnic je kráděž či nikoliv. Alibistická smska mamince. Odchod něco si zařídit- "když tam bude až se vrátím, je pro mě". Návrat kradí, ruka šmátralka a honem pryč, protože koneckonců, ono se v tu chvíli opravdu nechumelilo.
Já vím, že nemám žádné housle. Taky ještě nevím přesně, k čemu mi bude. Ale vím, že jsem vždycky takové chtěla! A teď ho mám a mám z něj radost, i když ho moje sestra považuje za nehygienické.

Ateliér BabiJu

Před časem jsem tu psala o "taškovém problému", tedy nedostatku tašek v mém okolí. Tento nedostatek zatím není zcela vyřešen, nicméně se mi ho podařilo umenšit novým výtvorem, jehož spolupachatelem je tentokrát babička. Z toho ovšem vyplývá nový, možná ještě horší potíž... potřebovala bych se naučit šít.:)

Bretaň forever

Bretaň je prostě Bretaň, kout světa, který mě naprosto chytil a už asi nepustí.

Žijí tu babičky, které když vás uvidí lamentovat nad dvaceticentem, který vám sežral veřejný záchodek, neváhají a dají vám jiný, abyste "neměli špatné vzpomínky na Francii".

Oceán je tak studený, že nejlepší je se na něj prostě jen koukat, ale i tak to stojí za to.

Mají tu pivní zmrzlinu a dokonce je dobrá!

Na blešáku se dají koupit neuvěřitelné věci, třeba hrneček z Japonska za 10 centů.

Jedí se tu slávky s hranolkama a palačinky téměř s čímkoli.

Jsou schopní vás podezírat, že jste se pokusili ukrást nákupní tašku plnou knih (asi to mám napsaný na čele) a sáhodlouze výchovně kázat, když si vyfotíte humra, aniž byste požádali prodavače.

A nejlepší je, že déšť je tu, jak píše František Kožík, příjemný!

O dům dál

Sbalit si celou svou pražskou existenci do ranečku a přesunout na opačný konec stověžaté matičky. Tak zněl úkol pro dnešní den, který začal v nechutných 5:20 ráno v HK.
Celá akce trvala několik hodin, během nichž jsem intenzivně přemýšlela, jak je možné, že mám tolik věcí, a do čeho je proboha dám? Při té příležitosti jsem sama sobě udělila lekci z "vyhazování", neboli zbavování se nepoužívaných či nepoužitelných věcí (např.pánev oprýskaná tak, že se na ní vždy něco připálí, balík dávno přečtených, starých Reflexů, rozsáhlá sbírka papírových tašek nebo opravdu bezezbytku využité trekovky), pryč s nostalgií! Došlo též na důkladné probádání neuvěřitelných zásob archivního prachu a jeho obdivuhodné schopnosti tvořit prapodivné útvary na roztodivných místech. O hedvábných pavučinkách nemluvě.
Vše završeno luxusním croissantem s lososem. Záminka pro mlsotu se vždycky najde.

A teď již zbývá jen symbolické poslední přespání v mém téměř prázdném (akustika slušné pravěké jeskyně), od zítřka už bývalém pokoji. Pěkně po skautsku, na karimatce a ve spacáku...sladké sny i vám!:)

Plížením plazením

VPŘEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEED!
(Cíl je na dohléééééééééééd!)

Ne, zcela jsem se nepomátla, pouze částečně, neboť se velice raduji. Včera jsem úspěšně pokořila poslední ZK na portugalštině, odevzdala index a na září se přihlásila k SZZK z portugalštiny. Juch!

(Zlí jazykové by se mohli dotazovat, kdy že přijde francouzština, ale nebojte, jedno po druhém, všecko bude, časem:). Ale teď... ale teď....se budu...alespoň trošičku .......poflakovat!)

Tlumoci

Nejspíš jste již zaregistrovali, že jsem svým tlumokem již dosti ovlivněna, a tak vás ani nemůže překvapit, že jsem se dnes vydala do Salmovské kavárny na "setkání tlumoků":).
Původně se mi tam nechtělo, ale nakonec jsem byla přemluvena a bylo to až nečekaně dobré. Protože krom jedné naší vyučující, která je velice příjemná a možná proto už z našeho ústavu odešla, a dcery (a jejích kamarádek) jedné nepřítomné tlumočnice, které vynikajícně zpívaly jazz a africkou píseň (vokální kvartet), jsme měly možnost setkat se s lidmi, kteří tlumočili už kolem roku 1948, v době kdy simultánní tlumočení bylo nejnovější výkřik techniky, nebyly mobily ani internet a vůbec bylo všecko jinak. Bylo zajímavý poslouchat ty "historky z natáčení" a koukat se na ty lidi, z nichž nekterým bylo snad i o 50let víc než nám, a vidět, že uvažují podobně jako my (i když němčinářské "čekání na sloveso" je pravda už trošku otřepaný žert i pro nás), že v jistém směru se nic nezměnilo. Na druhou stranu člověk musel vytrpět zvědavé pohledy profíků, kteří běžně tlumočí v senátu a nebo třeba taky v Budapešti, a vidět na nich jak si říkají: "tak copak nám to sem přišlo? bude z toho něco použitelnýho?".
No, a tak já nevím, bude? Budeme se snažit, vážení.

Hnízdo

Před pár dny nám začali na panelák stavět lešení. To mi nevadilo, dokud mi nezastavěli témeř celé okno komínkama polystyrenových desek (žiju teď v takovém stomixovém příšeří). Od včerejška jsem pak začala nějak víc slyšet ptactvo a říkala jsem si, co to? No a dnes ráno jsem toho psa vykopala! Teda vlastne né psa, ale kosa! On si na tom lešení před mým oknem, při polystyrenových deskách staví hnízdo!!! Chudák, to ještě netuší, že se s největší pravděpodobností bude stěhovat dřív než já.

Lhát se nemá

A kdo lže, ten krade. Ale o vymýšlení se tu neříká nic. Dneškem je tedy ze mne "velmi dobrá" baronka Prášilová. Tímto děkuji všem trpělivým denním i půlnočním podporám! Slovy Zdendy Bíny: "Dyky, dyky moc, šubaduba!":)

Nemůžu si pomoct

O Piano sílaba por sílaba
Viaja através do silêncio
Transpõe um por um
Os múltiplos murais do silêncio
Entre luz e penumbra joga
E de terra em terra persegue
A nostalgia até ao seu último reduto

(Piano slabiku po slabice
cestuje napříč tichem
Jednu po druhé proměňuje
četné stěny ticha
Mezi světlem a stínem hraje
A ze země do země pronásleduje
Nostalgii až do její poslední tvrze)

Sophia de Mello Breyner Andresen

PS: Omlouvám se nelusofonní většině za to, že se musí spokojit s mým převodem. Snad i tak budete moci alespoň částečně sdílet mé okouzlení. Právě jste svědky objevu mé první oblíbené portugalsky píšící básnířky:).

Nadšení

mne obvykle přepadává náhle, bez varování. Někdy bohužel skoro až pozdě.
Ve čtvrtek dělám zkoušku z moderní portugalské literatury u paní, kterou nemám ráda. Celou dobu jsem se chystala, jak budu hodně číst, protože na takovou zkoušku je to třeba. Nicméně vize mé neoblíbené paní mne nijak zvláště nemotivovala, ba skoro se dá říci, že mne zcela odrazovala. A teprve posledních pár dnů jsem se do toho čtení opravdu pustila a světe div se, ono mne to baví! A tluču se do hlavy, že to teď honím na poslední chvíli. Prostě pako jako vždy. Tak mi, prosím, aspoň držte palce:).

O dia seguinte é sempre novo, saímos outra vez do ventre materno, somos outra vez lançados às feras, mas tudo é diferente, visto de outra maneira, a outra luz.

(Další den je vždy nový, znovu vystoupíme z mateřského lůna, znovu jsme hozeni šelmám, ale vše je jiné, viděno jinak, v jiném světle.)

Maria Judite de Carvalho, As palavras poupadas

As ondas quebravam uma a uma
Eu estava só com a areia e com a espuma
Do mar que cantava só para mim

(Vlny se tříštily jedna za druhou
Byla jsem sama s pískem a pěnou
Moře, které zpívalo jen pro mne)

Sophia de Mello Breyner Andresen

A bylo by to dobré bydlo...

...býti bidelníkem. (Jan Werich, Forbíny)

Tímto si dovoluji všem, kdo byli nuceni poslouchat nekonečný seriál o buldočkovi, oznámit, že se chýlí ke svému konci, neboť se od srpna stěhuji, juch! Na Břevnov, hurá! Do pokoje s vysokým stropem, velikým oknem, bílými stěnami....obrovského prostoru, BEZ BULDOČKA! Tralala!

"Ateliér VlaJu"

Vznikl v pátek 30. května 2008, z nouze. Jakto? Potřebovaly jsme tašku. Potřebovaly jsme tašku pěknou, originální, prostě pro U. k narozeninám. Nevěděly jsme, kde takovou vzít a nechtěly jsme investovat tisíc peněz. A nápad byl na světě. Z čirého zoufalství jsme ji společnými silami vyrobily!:)
Tím ovšem problém neskončil. Nebo lépe řečeno nastal problém nový. Potřebujeme teď nějakou takovou tašku také já, ona, moje maminka a co jestli ji někdy U. vezme na veřejnost! Život je neustálý boj.

Toilet music

Patřím mezi lidi, kteří nesnáší všechnu tu "hudbu", která se na nás téměř neustále odněkud line. Té lehčí variantě, která příliš netrhá uši, se obvykle říká "elevator music", i když vlastně úplně nechápu proč, protože nejčastěji se na mne line v místnostech, kam chodí i císařpán sám. Nemám to ráda. Mám pocit, jako by v tom malém soukromém prostoru se mnou byl přítomen ještě někdo cizí a zvědavě si mne prohlížel. Ovšem včerejšek byl výjimkou, a to dokonce dvakrát. Při první návštěvě oné místnosti v kavárně Indigo, se za zdí ozýval mužský hlas, který mi zpěvně sděloval, že "vyletěla holubička ze skály". Když jsem se tam vypravila podruhé, doprovodila mne česky vícehlasně zpívající kapela. Na živo. Zřejmě v těch sklepních prostorách měli generálku:). Musím říct, že takovou "toilet music" si nechám líbit, ...tomu říkám inovace!

In-line balet

Pojala jsem "geniální" nápad jít si zabruslit. To by ještě nebylo samo o sobě tak neobvyklé, kdybych k této skutečnosti nepřidala malé vylepšení..."na brusliště pojedu už rovnou z domova na bruslích". Ti, kdo vědí, že na brusliště to mám z kopce a že neumím moc brzdit (v podstatě umím jen zpomalovat až do zastavení), už se můžou začít chytat za hlavu. Ale nemusí zas tak moc, protože cestou bylo několik velice prakticky umístěných lamp a značek. Jen ten vietnamec, co šel okolo, kroutí hlavou možná ještě teď, a ty malé děti se už možná přestaly smát. ...A já mám všechny kosti celé a odřeninu žádnou:).

Chodily sme po Malej Fatre a bolo nam dobre

Malý Rozsutec a mini Rozsutec

4 ženy na lodích o průvodčím nemluvě

Mávatka už nám dávno někde zapadla, a tak jsme radši na 1. Máje jely kousek Sázavy (Týnec n/S-Pikovice). I když davovka to vlastně byla taky docela slušná, protože tenhle nápad jsme neměly samy a navíc je v Týnci užásná půjčovna veškerého vybavení, takže průvod se vlastně konal, ale na vodě, a to sborově ve žlutých kánoích „banánech“, červených plovacích vestičkách a s bílými barely s červenými víčky.
Ale přeci jen to bylo mnohem lepčí a dobrodružnější než průvod. Zjistily jsme, že „banány“ vydží víc než laminátky. Taky že jsou podstatně těžší. Že mrtvá vydra nesmrdí jen od hlavy. Že někteří mladí muži se sádrou na noze si nepřipouštějí její rozmočitelnost. Že pršet nemusí za celý den vůbec, i když se to tak střídavě tváří. Že moje kariéra příďové figuríny nebude zářná. Že osadníci okolo Sázavy mají vytříbený cit pro jména svých příbytků (v řadě vedle sebe: Ontario, Ascalona, Kon-ti-ki, Plch). Že cukrárna v Pikovicích není vůbec špatný nápad. A že vlak může ujet i průvodčímu (a že z toho pak plyne cesta domů zdarma. A pak, že jsou ČD drahý!;) ).

Kyberlingvistická

jj (14:14)
pls (14:15)
dik (14:17)
tag prt (14:19)

Už delší dobu si při různé virtuální komunikaci říkám, že se tu s jazykem děje ledacos. Od úsměvných překlepů (dlanice místo dálnice), záměn vzniklých pouze díky nepoužívání diakritiky (zadána-žádána) až ke skoro nesmyslným shlukům grafických znaků. A kam patří výše uvedená autentická gmailchatová báseň? Vím já?

Z cizí hlavy

Štěstí malých ryb - Simon Leys
Zhuang Zi a logik Hui Zi se procházeli po mostě přes řeku Hao. Zhuang Zi poznamenal: "Vidíte ty ryby, jak se mrskají, hbité a svobodné, jak jsou šťastné?". Hui Zi ale namítl: "Nejste ryba. Odkud víte, že jsou ryby šťastné? - Vy nejste já, tak jak tedy můžete vědět, co vím já o rybách? - Uznávám, že já nejsem vy, a tedy nemohu vědět, co víte. Ale stejně tak vy nejste ryba a nemůžete vědět, zda jsou ryby šťastné. - Vezměme to od začátku", odvětil Zhuang Zi, "když jste se mne zeptal odkud vím, zda jsou ryby šťastné, už samotná forma vaší otázky předpokládala, že víte, že to vím. Ale nyní, pokud chcete vědět, odkud to vím, ... tedy dobrá, vím to z mostu."

(translation from French by Julika)

Keinen brülen

(pro všecky němčináře, kterým se dělá husí kůže, uvádím i verzi "keine brille", i když ta moje se mi líbí víc;) )

Napsala jsem své kamarádce dr.Ž., že bych potřebovala, aby mi jukla na kukadla. Odpověděla mi sice mailem, ale i tak jsem v odpovědi "možná by to chtělo nějaké brejličky" viděla, jak svítí prozměnu ta její očička.
Výprava to byla pro mne v pravdě dobrodružná, protože oční vyšetření znám jen v podobě oblíbeného čtení písmenek na svítící tabuli. Poskytnutá show překonala má očekávání. Začaly jsme opatrně, asi abych se nelekla, čtením písmenek ze svítící tabule, ale pro změnu ještě v zrcadle! Pak následovalo několik přístrojů, kde si člověk opře bradu a čelo (asi tuším, jak se cítili odsouzenci, když dávali hlavu na špalek) a je mu koukáno a svíceno do očí. To se dalo čekat. Jeden z těch přístrojů byl ale zákeřnější, protože ten do oka nesvítí, ale fouká! Foukne vám do oka a pak sdělí, jaký máte nitrooční tlak. Zajímavé, nepochopila jsem. Ovšem zlatým hřebem bylo zjišťování, jestli mám dostatek slz. Paní dr. mi mezi spodní víčko a bulvu obou očí vstrčila uzký papíreček - "haha, to mi strkáš do očí místo sirek"- a sranda mne rychle přešla. Za chviličku se mi z očí koulely krokodýlí slzy a pocit, že mi papírky nikdo nevyndal, mi zůstal ještě pár minut poté.
Nicméně tato tortura má potřebný happy end, protože dr.Ž. nakonec rezignovaně konstatovala, že nejenže nemám "ani čtvrtku", ale dokonce ani nešilhám!:)
Ou jé, tak mám zas kukadla jako zrcadla!

Píditelé na Žehuni

Už šestý rok na něj koukám, skoro při každé cestě vlakem z HK do Phy nebo z Phy do HK a říkám si: "Bože, tohle místo je ale krásný úplně vždycky, i když je hnusně. A když je hezky...hmmmm..někdy si sem musím zajet, abych ho prozkoumala lépe než jen z rychlíku" (jednou už jsem ho dokonce viděla vybarvené v anylinkově modré a zlaté a to jsem prosím nepožila žádné houbičky apod.!).
No a v sobotu na to konečně došlo! Obešli jsme kus Žehuňského rybníka, o kterém jsem si vždycky myslela, že je to rozlitá Cidlina. Potkali jsme spoustu živých (srny, kachny, zajíci, racci,...) i mrtvých (kachny, ryby) zvířat, posvačili na schodech a Fidorkovali na posedu, pozorovali podezrele nehybného rybáře, ze kterého se vyklubal rybniční strašák do zelí (nebo spíš do rákosí?), kochali se vechtrovnou a "nalezištěm lanýžů" a dokonce jsme vyšplhali na rozkvetený kopeček nad novodobým zámečkem s golfovým vozíkem a náležitě modrým bazénkem.
Pondělní cesta rychlíkem do Phy byla hned "vo levl vejš";). (Tímto si též dovoluji pozdravit všecky vlvejše!)

Krádež!

Byla jsem okradena!
Ráno mne probudil budík, bylo krásně sluníčko, protáhla jsem se, přečetla SMS...a to byl konec mého štěstí, protože v té sms stálo: "Nezapomeň, že se v noci měnil čas a je tedy o hodinu víc." A moje vstávací hodina se v mžiku z "pracovité osmé hodiny ranní" změnila na "ospalou devátou". Seděla jsem v posteli, koukala do čaje a cítila se jako člověk, který právě nenašel v kapse peněženku, přestože tam přece ještě před chvílí byla!
Okradeni jsme byli všichni, ale mě to teda pěkně štve! Nutí mne to přiznat si, že opravdu nejsem paní svého času. Hajhou!

Přáníčko (pocket version)

Dnes ráno jsem vedla závažné filosofické rozvahy na téma "kdybych byla kuřák, určitě bych používala sirky a né zapalovač" a výsledkem byla výroba tohoto narozeninového přáníčka.

Když dva dělají totéž,...

není to totéž.

Tyhle dvě fotky jsou obě vyfocený o velikonočním víkendu. Na obou je klidná voda.

Jen jedna je v Mexiku a druhá v Hradci.

Mě se líbí obě. :)

Strašně strašná

Mám maniakální období. Pokud jste si to mysleli už při čtení minulého článku, tak mi nezbývá, než vám dát oficiálně za pravdu.
Je to, je to,...prostě všechno je tak nějak "mucho".
Mám dva druhy nálad - strašně švihlou a nebo strašně debilní.
Dva druhy stravování - baštím všecko co najdu a hlavně strašně plácám nebo nejím skoro nic a hlavně mi to nechutná.
Když nejsem doma, tak v podstatě pořád někam strašně běžím nebo se snažím procpat davem.
Denně mluvím, čtu a poslouchám dvěma a více jazyky, strašně mne to baví a strašně unavuje.
Piju strašně moc čaje a kafe.
Strašně mne dostává moje neteř, která je prostě hrozně moc legrační.
Poslouchám strašně moc muziky a vždycky několikrát za sebou to samý, běžně třeba šestkrát!
Píšu strašný články na blog....
Prostě jsem strašně strašná a je to strašné!:)

Já se učííííííííííííím!

Rodiče a jiné zodpovědné osoby asi zklamu, protože ke státnicím tato aktivita zrovna nemíří. Naopak, je to další příspěvěk do mého soukromého Bábelu, do něhož se čím dál více nořím. Včera jsem totiž měla po dlouhé, dlouhatánské době první hodinu angličtiny a jsem zcela nadšena. Je to totiž celé naprosto geniální podnik. Udělaly jsme s P.výměnný obchod. Já ji učím hodinu francouzsky a pak jen tak překlapnem pomyslou páčku a ona zas hodinu učí mne anglicky. Včera jsme to poprvé vyzkoušely a odcházela jsem v naprosté euforii, že jsem to všecko nezapomněla, a navíc mne doslova brněla pusa z nezvyklých artikulačních cvičení. Ale varuji všechny, kdo by se mnou nechali inspirovat: je to droga, je to návykové, je to strašné, je to ....... já chci, aby už byla další středa!

S tlumokem v Ústí

Z Prahy, rumunským Citroenem, s Francouzem, který má rumunskou ženu, žil na Filipínách a dlouho v Maďarsku a teď pendluje po střední Evropě, jsem jela na pár hodin do Ústí nad Labem tlumočit školení na ruční myčku na auta vyrobenou v jižní Koreji. Jako třešničku na dortu mi bylo uloženo přeložit prohlášení o absolvování školení z angličtiny do češtiny na pidinotebooku s maďarskou klávesnicí. Cestou zpět ještě jednu sms v portugalštině v průběhu francouzské konverzace a v 5 odpoledne první pořádný jídlo.
A tímhle Babelem se chci živit!:)

Fifinka z Prahy na Vysočině

O páteční půlnoci jsem se dala do balení batohu a velice brzy si musela priznat, že se ze mne asi začíná stávat pěkná "fifinka z Prahy". Spacák a karimatku jsem měla, sandále taky, ale u stravovacího náčiní už to šlo trochu ztuha a nejstrašnější bylo zjištění, že NEMÁM nepromokavou bundu, která si zcela nerušeně lebedí v Hradci, a pohory sice čekají ve skříni, ale pro změnu ponožky, co k nim patří, pochrupují v šuplíku mimopražském. Pro výlet na sychravou Vysočinu skvělý nápad. Protože se však s daným stavem nedalo nic dělat, přibalila jsem ještě paraplíčko a šla se stydět do peřin.
Ráno se zdálo, že se to doneslo i tam nahoru. Samozřejmě lilo a s přibližující se Vysočinou počasí ještě přitvrzovalo. Déšť, liják, voda zhora dolu, kroupy, sníh, padlý strom přes trať. Spousta prostoru zpytovat svědomí a vzívat všechny svaté. Svatí se sice nedostavili, nicméně strýček Pú ano a nebyl sám, vzal s sebou i jednu príma modrou nepromokavku. To mě doslova zachránilo. V mém podání to byl sice spíše padák velikosti XXL, nicméně před oběma výlety mne všichni členové výpravy ujistili, že v případě, že půjdeme po větru, budou dávat pozor, abych nikam neodlétla.
Nakonec všecko dobře dopadlo, až na malé nedorozumění s protijedoucí větvičkou, která ze mne, jak doufám, udělala adepta na Jana Žižku jen dočasně.

Neděle k ležení (na louce) jak dělaná

Neděle byla, jak jste si zajisté všimli, prostě božská. Na únor možná počasí krajně nevhodné, ale kdo by protestoval, že?
Náš klan se tedy vydal na procházku, i když by se to možná celé dalo příhodněji nazvat procesím(5 poutníků obyčejných pěších, jedna dáma modré krve v kočáře, její kočí, 2 psovodi a 2 černí čokli). Ovšem pokud by se jednalo o procesí, byl by celý podnik zhruba v polovině hrubě znevážen, neboť burani z velkoměsta (samozřejmě krom dámy v kočáře, která jediná si zachovala tvář i úroveň) se nerozpakovali, zuli boty i ponožky a zcela bezostyšně se takto odhaleni procházeli!
Ještě štěstí, že to procesí nebylo a tak si to všichni burani, včetně mne, královsky užili! A to dnes máme 24. února, prosím!

Óda na babiččinu rajskou

Myslím, že každý má asi nějaké opravdu strašně moc oblíbené jídlo, na které se upíná, když ho honí mlsná nebo hlad nebo když se mu v cizozemsku stýská po domově.
V naší rodině je kultovním pokrmem jednoznačně babiččina rajská polívka.
Když jdeme k babičce na oběd, tak už se ani nedotazuje jakou chceme polívku. Automaticky má nachystanou i sklenici, do který nám dá s sebou to, co zbylo, a něco zbyde vždycky, protože jí schválně vaří víc. Dokonce mi ji uvařila a poslala po rodičích do města nad Seinou.
A proč o ní básním zrovna teď? Noooo, prostě proto, že jsem včera byla na obědě u babičky a vedle dřezu se teď suší její sklenice a v bříšku je jak v pokojíčku. Tak proto.:)

Pythoni ve vzduchu

Dostala jsem je k narozeninám. Přesně v ten den.
Pohupovali jsme se na lanovce směr vrcholek kopce, když tu se náš spolucestující zeptal své spolucestující: "And do you like Monty Pythons? I love them!" Slečnu to evidentně příliš nezaujalo, ale my jsme zbystřili. A to, co následovalo, bylo neuvěřitelné! Dotyčný mladík začal citovat naše nejoblíbenější skeče a když vytáhl "natch, natch, ...say no more", málem jsem spadla z lanovky. Naštěstí nevytáhl "Ministry of silly walk" ani "and now something compleeeetly different", to už by mi asi nepomohlo ani to zábradlíčko.;)
Jojo, to byla ale cool birthday party!

Sociologické průzkumy

S Ň. vedeme v patrnosti několik sociálních statistik a příležitostně je doplňujeme o nové poznatky. Zkoumáme jak kdo loupe banán, způsob zacpávání uší a posledním případem bylo mazání palačinek (tento průzkum byl již uzavřen).
Ráda bych tímto připojila nový objekt zkoumání. Byla jsem totiž přistižena, ana si stříhám nehty, a to, považte, levou rukou na pravé!!! Část mojí rodiny se velice divila, jak to dokážu. Já jsem se naopak divila, jak si teda, proboha, stříháte nehty na pravé ruce vy? A bylo mi řečeno, že skřípátkem. To zas pro změnu neovládám já. :)

A jak si teda stříháte nehty na pravé ruce vy?
verze pro leváky: A jak si teda stříháte nehty na levé ruce vy?

Je na světě!

Výtvor byl vytvořen a potvor zpotvořen!

Všichni studující zoufalci jistě chápou mé nadšení z dopsání seminárky. Její původní téma bylo zadáno již někdy před rokem (né-li ještě hlouběji), totéž téma jsem se pokusila asi před 14 dny odvrhnout a vyměnit za jiné, abych se posléze raději vrátila k tomu původnímu.
No a teď už je to napsané a mailem poslané a nezbývá než se modlit, voo-doo provozovat, čarovat a zaříkávat, aby se paní, která je nekonečně-krát erudovanější než já, ustrnula a můj výplod mi na hlavu nehodila. Nebo aspoň ne moc.
Tak držte, prosím, palce!!!

Kolik zeměkoulí potřebujete vy?

O ekostopě jsem již slyšela víckrát, ale poté, co jsem se dověděla, že si můžu svou osobní ekostopu vypočítat, neodolala jsem.
Na stránkách www.hraozemi.cz jsem zodpověděla 22 otázek, které zkoumaly kde a jak žiju, abych se dozvěděla, že:

"Pokud by každý žil jako vy, potřebovali bychom 1,6 planety."

Má mne děsit, že máme planetu jen jednu? Může mne těšit, že se nacházím pod průměrem běžného čecha? Nebo se mám ušklíbat nad tím, že odpovědi na otázky typu "kolik km týdně průměrně najezdíte MHD?" jsem si v podstatě vymyslela, protože to nevím? A vy to víte? A co Jan Tleskač, bylo jeho kolo ekologické?
No, mám, co jsem chtěla. Kdo se moc ptá, moc se doví.

Catch me if you can!

Tento týden jsem hrála akční akademickou hru, kterou bych česky nazvala "Chyť si svého pedagoga".
Tato dobrodružná gameska má několik fází. Prvním úkolem je zjistit, kdy se daný pedogog teoreticky nachází na herním území (při obvyklém stupni obtížnosti to není možné na netu). Dále je třeba v daný čas zjistit zda je daná osoba opravdu přítomna a v které konkrétní místnosti, popřípadě na který den a hodinu svou přítomnost odročila (po důvodech se pátrat nedoporučuje). Také se vám může stát, že dotyčného ulovíte před jeho vlastními dveřmi, které ho usvědčují z konzultačních hodin, a on ve chvíli, kdy vás spatří, zničeně vydechne: "jéžiš a já mám ještě konzultace ..." a dále pak dodá cosi o tom, že dnes byly státnice a ať přijdete zítra. Zítra vás sice nechá opět čekat, ale jistě bude mít alespoň mírný pocit provinilosti a bude méně obezřetný. Během jednoho škoního týdne je třeba ulovit nejméně tři pedagogy. Jedině tak totiž můžete postoupit do dalšího levelu. Tam můžete lovit třeba sekretářku.;)

DOPORUČENÍ: Po úspěšném dokončení kterékoli z dílčích fází hry zásadně nepropadejte naději, nemyslete, že teď už máte vyhráno a nedoporučuje se ani domnívat se, že teď už vás nic nepřekvapí.

Spavá nemoc

Ó Sahibe, já asi mít spací nemoc, no jó.
Já ráno vstát, vzít svoji meducína...pak ještě chvíli zaspat. Pak zase vstát, aby nasnídala. Pak často zase usnula. Často spát po obědu. A někdy i před, no jó. A taky metro. Když já sedět, často usnout, nebo aspoň oko zavřít. Knihy mne velmi uspávat. Vědecký článeky, ... no jóo...
Sáhibe, kolena ohybám, co já dělat mám? No jó...

Hnusné, ale výživné

To řekne jedna disneyho postava ve Lvím králi těsně před tím, než zbaští vypasenou housenku.

Já jsem ale v pondělí při podobném pohledu souhlasila pouze s první částí výroku. Zjistila jsem, že bezobratlí podloudně využili mé několikaměsíční nepřítomnosti a nastěhovali se mi do sezamu, do pohanky a dokonce na mne laškovně mrkali i z plechové krabičky s čajem, kde si dokonce postavili jakýsi pavučinkový pelíšek!!! (Tyto největší drzouny čekala vodní lázeň s tobogánem.)
Myslela jsem, že mne pondělní nemilosrdná čistka zbavila všech nezvaných návštěvníků, ale to byl, jak se ve středu o půl noci ukázalo, omyl. V tuto noční dobu se nezjevilo žádné strašidlo, jak by se dalo očekávat, ale po stropě v kuchyni se s nedbalou elegancí promenoval ČERV! Odporný tlustý bílý moučný červ! Ble!!!!
To byla chvíle, která si žádala celou ženu a mně nezbylo, než se ozbrojit papírovým ubrouskem a barovou židlí a toho drzouna sesadit a poslat za jeho vodomilnými předchůdci. Takle se na tu verbež musí!

Lehká hlava

Lehká hlava (www.lehkahlava.cz) je můj velmi speciální oblíbený podnik. Chodím tam jen při velmi speciálních příležitostech (hlavně před odjezdy a po příjezdech) a za odměnu. Včera se jeden takový popříjezd konal a bylo to squělé jako vždy, ale tentokrát jsem dostala ještě bonus. Slečna, která se o nás starala, mi sdělila, "že mluvím moc pěkně česky"!
To je kompliment, co říkáte?Jela jsem se naučit francouzsky a takhle to dopadlo :).

Persepolis

Toto je zcela neskrytá reklama a naprosto stranná propagace geniálního filmu.

Kdo na něm ještě nebyl, nechť tak neprodleně učiní. A kdo už byl nechť jde ještě jednou!