Jenga II: Ztráta Jengy

Jenga zcela nadchla. Nejen mne, a proto jsem ji po nepříliš velkém přemlouvání vzala na poradní víkend Fonticulu Maděra. Jenga nepatří mě, ale mým domácím, takže jsem si už při půjčování říkala, že na ni musím dávat velikánský pozor. Ještě že není rozbitná.
Cesta metrem na nádraží proběhla bez nehody. Přesun z Prahy do Brna taktéž. I zpáteční cesta z "poblité čtvrti" byla bez komplikací a milá Jenga se pohodlně usadila na mříži nad sedadlem ve vlaku z Brna do Prahy. A to byl začátek konce, protože se tam usadila tak pohodlně, že s námi v Praze na hlaváku zapomněla vystoupit. My, nic netušíce jsme došly až do haly, já jsem si vybrala penízky z bankomatu a až teprve pak mě polilo horko, srdce se mi zastavilo a vzpomněla jsem si, že mi chybí naše dřevěná kamarádka!!! To byl šok! Tak jsme honem rychle šly zpátky na perón a teda myslím, že při mně stáli všchni svatý co jich tam jen v nebi je, protože ten vlak nikam dál nejel a uklízeli ho a milá Jenga ležele před vlakem, hned vedle pytle s odpadkama. Parádní klika!Díky všem zasloužilým svatým a nejvíc svaté Ency, která při mně stála osobně:).

První školní den

Vysoká škola má kromě spousty výhod i nějaké ty nevýhody. Jednou z nich, kterou jsem dnes také dost pocítila, je fakt, že školní rok má dva "první školní dny" (pro nezasvěcené - na každý semestr připadá jeden).

Ráno vstávačka před sedmou, ve škole se místo mě a mých tradičních spolužáků sešla partička zombíků s krtčíma očima a jediný, kdo se tvářil nějak podezřele šťastně takhle po ránu, byla naše paní docentka. Velmi podezřelé.
Ale naše nadlidské úsilí při simultánním tlumočení bylo odměněno! Tlumočili jsme video, kde jedna paní popisovala pokus japonských vědců s holuby neznámé národnosti. Při krmení jim jedné skupině ukazovali Monetův obraz a druhé skupině obraz Picassův. Po nějaké době této kulturní nalejvárny skupinám obrazy vyměnili a představte si! Holubi neměli chuť k jídlu! Když jim to dali zas zpět, tak žrali normálně! Vědci z toho vyvodili závěr, že i holubi jsou schopni oceňovat umění. Závěrem paní prohlásila, že ona osobně tento průzkum nebere příliš vážně, zvláště když si uvědomíte, kam takový holubi volně létající chodí na WC.
Video super, ale vážení přátelé uvědomte si, že tlumočník BY SE V KABINĚ NĚMĚL SMÁT!!! (Přiznávám se, že tady má moje profesionalita ještě jisté rezervy.)

Výmluva je nasnadě - vždyť to byl přece první školní den!

Jenga

Včera jsme hráli Jengu. Dřevěnou stolní (v našem případě spíše podlažní) hru.

Nejdřív se postaví věž z 51 dřevěných kvádříků. Každé patro se skládá ze tří kvádříků, které jsou položeny vždycky křížem k předchozímu patru. A pak ten, kdo je na tahu, vyndá jednou rukou z věže jeden kvádřík a umístí ho na vrcholek věže. A tak pořád dokola. Z posledního patra se kvádříky brát nesmí. Prohraje ten, komu se věž při přestavování zřítí.

A tak můžete třikrát hádat, na koho to třikrát spadlo.

Ale stejně je to geniální hra! Vřele doporučuju! Mnohem lepší než stavění sirek na hrdlo flašky:).

Divoká Šárka magická

Když jsem tam byla před dvěma lety na podzim, bylo teplo a svítilo slunce.
Když jsem tam byla vloni skoro ještě v létě, bylo teplo a svítilo slunce.
Když jsem tam byla včera odpoledne, bylo teplo a svítilo slunce.
Tak nevím, je tam vždycky teplo a svítí tam slunce?

Snídaně

Poslední dobou často snídám bílý jogurt s medem. Protože mi to chutná. Ale hlavně proto, že mě to baví. Do mističky nandám jogurt a pak vezmu sklenici s medem. S tekutým zlatým medem. A pak přijde to nejlepší: na povrchu jogurtu dělám tím medem různý kličky, kolečka, loužičky a krucánky a ony tam drží! A když se na tu krásu dost vynadívám, tak to celý strašně moc zamíchám!
A dnešní med byl obzvláště krásný, úplně narozeninový, protože ho ještě prosvítilo slunce. Královské pošušňáníčko:).

On the road

Během minulého týdne jsem projela asi tak 1700 km po různých silnicích, převážně dálnicích. A protože jsem neřídila, měla jsem spoustu volného času. No jo, ale co s ním? Kamkoli odcházeti za jízdy je zakázáno, ba co víc, člověk je doslova připoutaný ke svému místu. A tak jsem se dala do detailního pozorování kolem ubíhajícího okolí, zejména poznávacích značek, protože ty jsou na dálnici asi opravdu to nejzajímavější. Zpětně mne mrzí, že jsem si ty z cesty tam nezapisovala, protože byly kupodivu zajímavější než ty na cestě na zpět. A tak mi v mé hlavě děravé zbyl jen pojízdný BAR a pro naši rodinu zvláště zábavné KOKO 123.
A ještě jedna věc mne na dálnicích baví: koukat, co dělají s tím móřem volného časo okolojedoucí pasažéři. Někdo má nepřítomný výraz člověka, který "to prostě nějak přežije", někteří v různých více či méně krkolomných polohách spí, někdo se hádá, někdo si zpívá nebo telefonuje, někdo vychutnává sváču a někdo je nad věcí a prostě si zuje boty. Docela mě nadchlo auto plné Dánů, kteří všichni jakoby tančili v sedě a k tomu dokonce i zpívali. Bez toho zvuku, který k tomu evidentně měli, to vypadalo, jako by auto bylo plné nepříčetných bláznů. Ale to jsme se možná mohli my při poslouchání Hrdého Budžese v zácpě u Mnichova (né, Hradiště to nebylo) jevit podobně.
A co děláte vy s nevyžádaným volným časem?