Ochutnávka z Brazílie

Když jsem se učila na státnice, snažila jsem se ještě narychlo prodlužovat svůj "každopádně nedostatečný" seznam přečtené literatury. Náhodně jsem objevila stránky, kde jsou kraťoučké povídky současných brazilských autorů, a totálně se do nich začetla. Pak mi přišlo líto, že nelusofonní z nich nic nemají , a teď přišla ta chvíle, kdy jsem se dostala k tomu, abych aspoň jednu z nich přeložila. Varuji předem, jak říká můj bratr, je to ouchylné! Přeji pěkné počtení!

O muži, kterému rostly uši

Právě psal, ucítil jak mu ztěžklo ucho. Myslel, že by to mohlo být únavou, bylo 11 v noci, dělal přesčas. Účetní v jedné textilní firmě, svobodný, 35 let, vydělával málo, pomáhal si přesčasy. Ale tíha rostla a on si uvědomil, že mu rostou uši. Celý vystrašený je nahmatal. Musely mít tak deset centimerů. Byly měkké, jako u štěněte. Běžel nazáchod. Uši mu sahaly po ramena a dál rostly. Stál a jen se díval. Rostly, sahaly až do pasu. Tenké, dlouhé, jako kusy masa, svraštělé. Hledal nůžky, chystal se uši ustřihnout, bylo mu jedno, že to bude bolet. Ale nenašel, zásuvky děvčat byly zamčené. Skříň na materiál také. Nejlepší bylo běžet do penzionu, zavřít se, dřív než už nebude moci jít po ulici. Kdyby měl přítele, nebo milenku, ukázal by jim, co ho potkalo. Ale účetní neznal nikoho kromě kolegů z kanceláře. Kolegů, ne přátel. Rozepnul si košili a uši pod ni schoval. Okolo hlavy si omotal ručník, jako by byl raněný.

Když přišel do penzionu, vylézalo mu ucho nohavicí kalhot. Účetní se svlékl. Lehl si, toužil usnout a zapomenout. A co kdyby šel k lékaři? Na ušní-nosní-krční. Teď v noci? Prohlížel si bílé obložení. Neschopný myslet, ze zoufalství usnul.

Když se probudil, uviděl u postele asi třicet centimetrů vysokou hromádku. Ucho rostlo a stáčelo se jako had. Pokusil se vstát. Nešlo to. Musel si držet uši smotané. Byly těžké. Zůstal v posteli. A cítil, jak uši rostou, jako svědění. Tekla tam krev, nervy, svaly a kůže, všechno rostlo, rychle. Ve čtyři odpoledne byla celá postel zabraná uchem. Účetní měl hlad, žízeň. V deset večer mu kručelo v břiše. Usnul.

Vzbudil se vprostřed noci zvukem rostoucího ucha. Znovu usnul a když se další den ráno vzbudil, byl ucha plný pokoj. Bylo na skříni, pod postelí, na umyvadle. A tlačilo na dveře. Vpoledne ucho vyrazilo dveře, dostalo se na chodbu. Zaplavilo dům.Hosté utekli na ulici. Zavolali policii, hasiče. Ucho se dostalo na dvorek. Na ulici.
Přišli řezníci s noži, sekerami, pilkami. Řezníci pracovali celý den, řezali a kupili. Starosta přikázal dát maso chudým. Přišli obyvatelé favel, organizace sociální pomoci, náboženská bratrstva, majitelé restaurací, prodavači párků od vchodu do stadiónu, hospodyňky. Přišli s koši, vozíčky, žebřiňáky, dodávkami. Všichni si přišli pro maso z ucha. Objevil se úředník, přinesl igelitové pytle, hygienické, zorganizoval fronty, zavedl rozumný příděl.
A když si všichni nabrali maso na ten den i na další dny, začali ho uskladňovat. Naplnili sklepy, lednice, mrazáky. Když už nebylo maso z ucha kam dát, obrátili se na další města. Přišli noví řezníci. A ucho rostlo, sekali ho a rostlo a řezníci pracovali. A přicházeli noví řezníci. A i noví se unavili. A město již nemohlo snést více masa z ucha. Lid žádal starostu o rozhodnutí. A starosta žádal hejtmana. A hejtman prezidenta.
A když řešení nebylo, řekl chlapeček policistovi v ulici plné masa z ucha: „A proč nezabijete majitele ucha?“

(Nejlepší povídky Ignácia de Loyola Brandăo, Global Editora — Săo Paulo, 1993)

Kostým

Ano, je to tady, vážení přátelé, přišel zlomový bod, break point (jak říká Nohavica) a konec střapec (jak říká můj ctěný bratr). V těchto dnech pomalu odchází rozevlátá Julika v modrých tkaničkách a zmačkaném sáčku a přichází...tramtadadááá...mademoiselle Julie ve svém novém kostýmku, ...velice seriózní, jen samé pozitivní reference!

(Ale nebojte, mademoiselle s sebou i nadále bude neustále vláčet svůj velikánský tlumok a v něm má bezpečně uložené všecky svoje hračky i hadříky;).)

Limerick nikdy neuškodí

Byla jedna mladá dáma v Soči
unikátní rozměrem svých očí.
Když je měla dokořán,
vyděsil se každý pán,
absolutně nevěda kam skočit.

-------------------------------

Byl jeden dědeček propadlý návyku
nevzíti do úst nic kromě králíků.
Po čase nicméně
zbarvil se zeleně,
a proto upustil od svého návyku.















(Edward Lear, Sviňule pyramidální a jiné nesmysly)

Jsem rozlítaná

A to celkem doslova. Předchozí dva dny byly opravdu bohaté na události.

Během středy mi bylo potvrzeno, že mám letenku na prosinec do Bruselu (moje první a zároveň poslední školní exkurze). Zároveň jsem zjistila, že v listopadu letím do Lyonu (pracovat, život si zkracovat). Abych se dostala trošku "na zem" jela jsem ještě téhož večera vlakem do Pardubic a pak autem dom. Následující den byl rovněž zasvěcen lítání. Sice jen po doktorech, ale neméně intenzivnímu (zlatým hřebem byla gastroskopie).

A co dělám dnes?Nikam ani nikde nelítám...nezvyklé:).

Podzimní slunění

Včerejší výlet na Černolické skály se povedl. Slunce svítilo o 106, kinologická skupinka se k nám přidala jen na chvíli a pán se skobami a lany, kterého jsme potkaly na vrcholku, kam se s námi vyškrábala po vlastních i Funí, se styděl jen trošku. My se na oplátku rozhodly, že mu tam nebudeme svačit, jak jsme měly původně v plánu.:)

U vietnamce v potravinách

K vietnamcům chodím ráda. Mají prima zeleninu a najdete u nich věci, které byste nečekali. Taky je to permanentní test bdělosti. No schválně, kdyby se vás (jako onehdá mne) vietnamec zeptal: "Chcete taťku?", co byste mu na to řekli? Že už jednoho máte? Musím přiznat, že já jsem chvíli zaváhala a pak hrdinně odmítla tašku . Této větě jsem se smála ještě dlouho. A dnes se mi podařilo toto pobavení splatit. Sice jinému vietnamci, v úplně jiné části Prahy, ale tak snad si to předají. Moje sestra vyčenichala, že mají levné banány. Trošku podezřívavě jsme si je prohlížely, protože byly opravdu podezřele levné. A pak jsem na to kápla! A hned jsem to sestře hlásila, aniž bych přemýšlela o tom, co na to prodejce. U banánů byla papírová cedulička "BANANAS", takže vše bylo jasné. Jsou to banány jen z venku a uvnitř je ananas! Vietnamec za kasou chvíli koukal a pak se najednou začal hrozně smát. Opravdu nemám žádný důkaz, že se smál vtipu ze stejného důvodu jako my, ale smál se velice upřímně. Až budu zas v Nuslích, půjdu se podívat, jaké zajímavé ovoce má na skladě.

(Věnováno mé sestře k jejím dnešním moctým narozeninám.)

V příštím životě budu had

Dnešní den byl opravdu slunečný. Tak moc, že když jsem se na Ladronce vyzula ze zpocených bruslí, nemohla jsem odolat a musela jsem se bosa procházet po trávě. Díky tomu jsem zjistila, že zem ještě vůbec není studená! A tak jsem si v duchu hesla "nestůj, když si můžeš sednout a neseď, když si můžeš lehnout" lehla na trávu a slunila se. Lidi, to vám bylo příjemné! Úplně nejvíc! A to mne přivedlo na myšlenku, že v příštím životě musím být zcela jistě had, na nějakém slunném ostrůvku v moři. Celý den se budu vyhřívat na kameni a bude mi skvěle. Jediná nevýhoda tohoto plánu spočívá v tom, že na to, abych mohla být v příštím nádherném životě had, budu muset v tomto životě umřít. A to se mi ještě nechce.
Ale já si počkám.....:)

Co teď čtu

Táta má legrační historku, je o chudým chlápkovi, co žebrá před restaurací U Katze v ulici Houston a vypadá tak zbědovaně, že se ho jednomu velkýmu byznysmanovi zželí a hodí mu do klobouku pětidloarovou bankovku. O pár minut pozdějc jde zas ten byznysman kolem a vidí žebráka, jak se nacpává lososem na smetaně a nevěří svým očím. Vejde do restaurace a řekne žebrákovi: "Co to děláte? Já vám dám pět dolarů a vy je takhle naráz prošustrujete za lososa na smetaně?". A žebrák se na něj podívá a řekne (to je fakt skvělý, jak ho táta předvádí): "Nemůžu jíst lososa na smetaně, když jsem švorc, nemůžu jíst lososa na smetaně když mám prachy, a kdy teda můžu jíst lososa na smetaně?"

(Nancy Huston, Rodová znamení)

PS: To, co je tu, jsem přeložila já z francouzského originálu Lignes de faille, který čtu, ale kdyby se vám to líbilo, tak teď fakt nedávno vyšla celá ta kniha v českém profipřekladu :).