Veverčák a mravenec

JEDNOU LEŽEL VEVERČÁK NA KRAJI LESA v trávě a koukal do vzduchu, a tu mu vypadlo jedno slovo."Jejda," vykřikl, aniž ho někdo mohl slyšet, protože tam byl docela sám.Jaké slovo to asi je, přemýšlel. Písek, tráva, kůra, drbání, tlustý...Ne a ne si na to slovo vzpomenout. Slovo bylo pryč a pryč taky zůstalo.Za chvilku přiletěla vlaštovka a veverčák jí vyprávěl, co se mu přihodilo."Jé, to se mi stává dost často," řekla vlaštovka. "Dnes ráno jsem zapomněla slůvko já a včera mi zčistajasna vypadlo moje jméno.""Vlaštovka," řekl veverčák."Jo, to už teď vím taky," nato vlaštovka. "Ale včera jsem namouduši nevěděla, kdo jsem."Veverčák zakroutil hlavou. Připadalo mu to náramně divné."Mně taky," řekla vlaštovka. "A když už si tak povídáme o tom zapomínání, jedno slovo zrovínka zapomínám... jé, to je ale práce..." Vlaštovka se třepotala sem a tam. Veverčák se na ni překvapeně zadíval."Tady to..." řekla vlaštovka a ukazovala na všechny strany."Vzduch?" zeptal se veverčák. Vlaštovka veverčáka objala. "Díky, díky," jásala. Veverčák se jen s námahou vyprostil z jejích křídel."Právě jsem ještě něco nadobro zapomněla," povídá najednou vážně vlaštovka."A co?" zeptal se veverčák."Jo... to kdybych věděla...""A jak víš, žes to zapomněla nadobro?" ptal se veverčák."Protože jsem hledala všude. Nevynechala jsem vůbec nic," povídá vlaštovka. Chvilku mlčela, a pak řekla: "Ale teď už to není taková hrůza."Veverčák přemýšlel, jestli někdy něco úplně zapomněl. Vtom pocítil, že mu tou otázkou v hlavě něco křuplo, jako led pod těžkými kroky. Rychle pomyslel na něco jiného."Tak já už musím..." řekla vlaštovka."Tak jo," nato veverčák.Vlaštovka se vznesla a pomalu letěla pryč. Několikrát mávla křídly, potom se otočila a zavolala: "A kam že to vlastně zas letím?""Do dálky," povídá veverčák."Fajn, díky," zavolala vlaštovka, "díky moc!"Vlaštovka se stále zmenšovala a dálka jiskřila, rozprostírala se donekonečna, tu a tam se i chvěla a zdála se nedosažitelná. Tohle slovo nikdy nezapomenu, pomyslel si veverčák. Dálka.

(Toon Tellegen - Veverčák a mravenec, Praha: Cinemax, 1998)

Jak mi sosali kref, ale jen malounko

(předem varuji, že návštěva Vinohradské nemocnice mne velice zaujala, takže následující text bude možná poněkud obšírný)

Na počátku všeho byla Písklí agitka (http://pohankovy.blogspot.com/2008/08/pojme-dvat-krev.html) za dárcovství krve. To ve mně znovu probudilou mou touhu "se rozdat". Poslední zkušenost z Karláku mne na delší dobu znechutila (byla jsem dosti nevybíravě a hlavně bezdůvodně vyponklonkována, coby potenciální hubitel lidstva), ale na dnešní den jsem se těšila už od pondělí.
No a byl to pro mne opravdu veliký zážitek:

• areál nemocnice je úplné město ve městě a vydat se do pavilónu Y bylo pro mne skoro stejné jako letět na planetu Z
• nemají tu klasické bílé galoše ale unisize bílé pantofle, střih "mojebabička" (jakožto alternativu modrým igelitopvým návlekům)
• poprvé jsem jako svou adresu (i když přechodnou) uváděla Břevnov (teď už se z tama nehnu)
• mají tu zajímavá lejstra, kde se vás třeba ptají zda se cítíte zdráv(a) a nebo zkoumají vaši výtěžnost
• vyšetřoval mne pan dr. Deutsch (ještěže jsem to zjistila až na chodbě z razítka, protože bych mu asi měla chuť říct "aufvídrzén")
• prvodárcům tu říkají "prvňáčci" (vtip dne byl "je snad 1.září, že je tu dnes tolik prvňáčků?")
• poprvé v životě se mi po odběru krve (a že už jsem jich zažila pěknou řádku) udělalo šoufl, a to natolik, že jsem byla "ale strašně bledá" a dostala jsem kofeinovou kapsli! (to je snad ještě lepší než obrázek u zubaře)
• obdržela jsem razítko "nedokončený odběr", ale příště už budu vědět, že pravou ruku si mám šetřit až na velký odběr, protože na levé nemám žíly a paní sestřička pak "teda za nic neručí" a já blednu
• taky se tu povinně chodí na Pepsi a bagetu
• a VŠICHNI (od začátku až do konce) jsou na vás MILÍ

Na závěr se dá říci, že mise vlastně nebyla splněna, protože ze mne před mým vyblednutím dostali jen zanedbatelné množství červené tekutiny, ale pro mne je to stejně vítězství, protože mne uznali jako bezproblémového dárce a 29.12. mi přijde mailem pozvánka na další odběr. Tak za 4 měsíce už to bude načisto!

PS: Velice děkuji Evelíně, že to se mnou všecko vydržela!

Pramen řeky Moravy

Úlovek

Ve středu jsem šla do města do knihovny (byla zavřená), na studijní (spletla jsem si den), na počítač (kupa jich nefungovala), na nákup (no, dobře, na tom snad nejde moc zkazit)...s nákupem čajů v čajovně v Michalský jsem se ale zahojila. Nejen, že měli, co jsem potřebovala a dali mi to rovnou do mých krabiček, ale když jsem odtamtud odcházela, uviděla jsem na rohu u popelnic od místních hudebnin poklad. Krásné, černé, staré... pouzdro na housle! Naprosté nadšení. Chvilka úvah o tom, zda vzít něco od popelnic je kráděž či nikoliv. Alibistická smska mamince. Odchod něco si zařídit- "když tam bude až se vrátím, je pro mě". Návrat kradí, ruka šmátralka a honem pryč, protože koneckonců, ono se v tu chvíli opravdu nechumelilo.
Já vím, že nemám žádné housle. Taky ještě nevím přesně, k čemu mi bude. Ale vím, že jsem vždycky takové chtěla! A teď ho mám a mám z něj radost, i když ho moje sestra považuje za nehygienické.

Ateliér BabiJu

Před časem jsem tu psala o "taškovém problému", tedy nedostatku tašek v mém okolí. Tento nedostatek zatím není zcela vyřešen, nicméně se mi ho podařilo umenšit novým výtvorem, jehož spolupachatelem je tentokrát babička. Z toho ovšem vyplývá nový, možná ještě horší potíž... potřebovala bych se naučit šít.:)

Bretaň forever

Bretaň je prostě Bretaň, kout světa, který mě naprosto chytil a už asi nepustí.

Žijí tu babičky, které když vás uvidí lamentovat nad dvaceticentem, který vám sežral veřejný záchodek, neváhají a dají vám jiný, abyste "neměli špatné vzpomínky na Francii".

Oceán je tak studený, že nejlepší je se na něj prostě jen koukat, ale i tak to stojí za to.

Mají tu pivní zmrzlinu a dokonce je dobrá!

Na blešáku se dají koupit neuvěřitelné věci, třeba hrneček z Japonska za 10 centů.

Jedí se tu slávky s hranolkama a palačinky téměř s čímkoli.

Jsou schopní vás podezírat, že jste se pokusili ukrást nákupní tašku plnou knih (asi to mám napsaný na čele) a sáhodlouze výchovně kázat, když si vyfotíte humra, aniž byste požádali prodavače.

A nejlepší je, že déšť je tu, jak píše František Kožík, příjemný!