V Trollsku aneb zemi Norků

Hlavu mám plnou zážitků (aby ne po sedmnácti dnech na cestáchJ), a tak jsem se pokusila vytvořit jakýsi zjednodušený, subjektivně všeobecný závěr z mojí návštěvy severu.
Je to země luxusní. A to nejen vysokými cenami, ale taky úžasnou napucovaností (od trajektu přes ulice až po záchodky v kempu).
Je to země nádherné přírody, až kalendářového kýče, téměř na každém kroku. Ke konci cesty už jsme s nadsázkou prohlašovali „fůůůůůůůůůůůj, další vodopád!“
Zěmě, kde se z cihliček dá postavit radnice, kostel ale třeba i obchoďák. Prostě cihličky tam frčí.
Země, kde jsem o půl druhé v noci vzdala čekání na tmu, protože jsem došla k závěru, že to světlo už patří svítání.
Země, kde jsem se sprchovala za 14 dní asi jen dvakrát, ale né proto, že bych byla prasátko, ale proto, že jsem se k velké radosti bodavého hmyzu chodila koupat (a někdy i plavat) do různě studených jezer a řek.
Země, kde prší jinak než u nás a veškeré spekulace o počasí je lepší raději vůbec nevyslovit.
Země, jejíž obyvatelé si myslí, že je v pořádku, když je sýr sladký a bonbóny chutnají po octu nebo soli nebo v lepším případě jsou alespoň z lékořice(fuj!).
Země, kde žijí pižmoni volně v přírodě a v celém státě jen jedna jediná paní, která žije volně ve skanzenu, z jejich srsti přede vlnu a plete z ní čepice a podobné užitečné věci.
Země, kde staví muzea na jednu a více lodí (Fram, Kon-tiki, vikingské lodi atp.) a jejíž sousedi jsou ještě lepší, protože ti vytáhnou ztroskotanou loď z vody, a protože je velikánská a nedá se moc přesouvat, postaví muzeum okolo ní. Přímo na břehu.
Země, kde se mi strašně líbilo!
Tussen takk!

Private Pollock - buďte sví

Při přípravách své "instruktorské úchylky" na Fontík jsem narazila na prima stránku. Doporučuji všem tvořivcům, co mají chviličku času a chutě zahrát si na Jacksona Pollocka.

Medvídci

Poslední dobou potkávám docela často medvídky. Né, nebojte, nehrabe mi víc než obvykle. Nepotkávám živé medvídky, ale jejich želatinové příbuzenstvo. V různých barvách, v různém stadiu ožužlanosti či rozmoklosti, smutně pohozené, ztracené a zapomenuté . A už jsem jich potkala tolik (na schodech, u vstupních dveří do krámu, v lese na cestě), že si začínám myslet, že to není jen tak. Zdá se, že nevědomky sleduji jakousi žužlavou turistickou značku.
To jsem teda zvědavá, jestli se vyskytuje i jinde než na mé rodné hroudě (brzy ověřím) a kam mne dovede.Jestli vůbec někam:).

Stodůlky By Night II

Ano, ano, pachatel se vracívá na místo činu, a tak i já jsem se vrátila do domečku nedaleko stanice metra B Lužiny. Tentokráte ale né kvůli vlastnímu vzdělávání, nýbrž za účelem oslavení novomanželů Šrubarski (podle pana Šrubarski nemám jejich příjmení skloňovat, tak respektuji jeho přání).
Párty se povedla, dokonce i můj osobní strašák (moderování dražby umění paní Katalin Šrubarski) nedopadl nejhůř a celý večer byl korunován noční procházkou po Stodůlkách, a to je právě to, oč tu běží. Né, že by právě tato procházka byla z celého svatebního dne to nejdůležitější, to jistě ne, ale byl to prostě úžasný zážitek před odchodem na kutě. Trasa byla vpodstatě stejná jako minule- výstup na hrbol (bylo mi zakázáno nazývati ho kopcem) a okružní pochod kol rybníka. Ale tentokrát jsme z hrbolu sestupovali po jakési "autostrádě" plné príma hrbolů a zatáček téměř bobařských (běhat po tom po tmě bylo super), při podcházení tubusu metra jsme pocítili pomíjivost pozemských červů a u lavičkového Stonehange se rozhodli nevyvolávat duchy, páč by to stejně bylo akorát tak na lepáka. Příjemně vyvenčení jsme pak své kosti alespoň na pár hodin složili na koberec v domečku. Good night!

U babičky

První polovinu tohoto týdne jsem strávila u babičky na Vysočině. Byl to pro mne velký zážitek, jelikož obě moje babičky žily od (mého) jakživa v Hradci. Poprvé v životě jsem tak mohla jet "k babičče na prázdniny" a vůbec nevadilo, že ty prázniny byly jen třídenní a babička Mánina. Byla to prostě pohodička, navíc v nádherným kraji.
Babičku jsem trošku znala už od minula, ale tentokrát mne naprosto nadchla. Ve svých 80 letech s náma první večer propařila u Člověče nezlob se!, až do půlnoci. Druhý den s náma vylezla téměř až na vrcholek Devíti skal, pojídala borůvky a večer, opět kolem půlnoci, sobě i nám nadělila zmrzlinu a kávičku. Dvakrát denně chodila sbírat do speciálního rendlíčku slimáky, které pak solila a vylévala do potoka. Taky luxovala pavouky "johany" neprozřetelně se potulující po domě a uvařila nám výborný knedlíky s jahodama, i když jsme nepřišly včas. A hlavně-dělala si všecko po svém.:)
Když jsem ji tak pozorovala, došla jsem ke dvěma závěrům: za prvé - je to úžasná osůbka, ale mít ji doma každý den může být celkem náročné; za druhé - pokud se dožiju jejího věku, tak bych si opravdu moc přála být fit (tělesně i duševně) tak jako ona. No, uvidíme.