Prototyp

A je to tady přátelé! Někteří jste o tom slyšeli jednou, někdo mockrát a někdo vůbec. Poté, co jsem si jednu koupila v Lisboa a druhou mi privezl bratr z Kostariky, jsem konecně vypila příhodný kartón džusu a tohle jsem mu udělala potom.

Má to sice ještě své masařky, přesnějc nalepit pásku, nebo třeba radši patentky zatlouct opravdu kladivem a ne louskáčkem na ořechy, ale myslím, že své konkurenty z Kostariky jsem kvalitou provedení už trumfla. To bude asi tím, že jsem na získání materiálu musela vypít litr džusu, zatímco oni litr krabicáku.:)

Óda na ricochet

Včerejší den byl hodně dlouhý. Začal v 7h ráno a skončil vlastně až dnes v 7h ráno, pokud to beru tematicky. Vlastně se toho ani moc nestalo. Jen jsem se celý den a část noci a kousek rána mořila s překladem do PORT věcí okolo ofsetových archových tiskařských strojů. Ani nechtějte vědět, kolik odborných termínu, jsem za těch 24h vymyslela (hodně, ale pššššt!).
Ale K. zachránil zbytky mé duševní příčetnosti, protože mě donutil jít s ním na ricochet. (Pro mě to byla naprostá premiéra, nikdy jsem nehrála ani squash.) Otázka je, jestli je osoba, která sedí v záchvatu smíchu na podlaze částečně proskleného kurtu, duševně příčetná, ale to nechme stranou. Důležité je, že člověk zapomene úplně na všechno ostatní a řeší jen, proč ten míček sakra skáče míň než si myslel?, proč nefungujou grify z badmintonu? a kdo zakázal hrát o strop při podání, když to jde úplně samo? Ve finále se vyrobí dostatek endorfinů na to, aby jeden malý tučňák přežil se svým ofsetem až do 3h ráno a v 6,30 ještě vstal a šel si ho pro velký úspěch ještě jednou pročíst. Tiskne, mine, začne.

Pro všechny, kdo stejně jako původně já nemají představu, co to ricochet je, přikládám bezkonkurenční wiki-definici:

"Ricochet je hra pro dva hráče podobná squashi a vzdáleně tenisu. Hraje se na uavřeném hřišti (kurtu) speciálními raketami a míčkem na ricochet."

Wiki je samozřejmě mnohem podrobnější, ale to už si případně najde každý sám. Co Wiki neuvádí je to, že pokud jdete hrát poprvé a máte v plánu později dělat něco jemně motorického (jako třeba psaní na klávesnici notebooku), že vám to možná nepůjde jako obvykle. To, že budu mít mírně bolestivé sedací partie jsem čekala, ale vlastně to není tak hrozný, takže zamlčení této informaci Wiki vyčítat nebudu (I kdyby třeba jen proto, že jsem jí vděčná za spoustu věcí, co ví o ofsetu, že.).

Tlumok - Doktor - Tlumok

Když jde tlumok k doktorovi, který ke komunikaci s pacienty používá svého tlumoka, tak je to zvláštní, i když o tom tlumok ví předem a ví, jak se chovat. Doktorův tlumok také viditelně zpozorněl, když se prosáklo, že před ním sedí pacient/tlumok.:)

Každopádně musím říct, že návštěva opravdového čínského doktora, byť v Praze, na mě udělala velký dojem. Málem jsem ani neposlouchala, co říká tlumok, protože jsem se nemohla odpoutat od toho, jak si pan doktor dělal poznámky v čínštině. Každopádně výsledek je ten, že se teď naše kuchyně proměňuje v alchymistickou laboratoř. Obden tu totiž budu chystat odvar z babského ucha, teda vlastně z čínských bylin.

Tohle je jedna dávka matroše, ještě než se s ním cokoli začne dělat.

Když se rozptylka (varné sklo nemá rádo přímý plamen) takhle nažhavila a udělala se jí duhová nepravidelná korona, tak jsem trošku znejistěla, jestli nebudu požárníkem.

Takhle vypadají ty kořínky a bůhvíco, když se to vaří (za sponzorský dar kádinky děkujeme FaF UK). Ještě k nim přidávám 4 plátky zázvoru. Musí se vařit třikrát. První odvar se vaří 10min, to se sleje a v nové vodě se vaří 40min, to se sleje a přidá k prvnímu. Potřetí se to v další vodě vaří už jen 10min a to se nechá zvlášť. Ty dva slité se pak rozdělí na dvě dávky, každá asi 300ml. Ještě se v tom pak rozpustí lžička takovýho prášku a trochu skořice.

Jistě nemusím zdůrazňovat, že to nijak pěkně nevoní a že je to hódně hořký. Dneska jsem to zkusila s medem, když to pan doktor povoluje, ale asi by to muselo být v poměru 1:1 (vývar:med), aby se to poznalo. :)

Takhle teď vypadá rozptylka.

A celé je to zábava tak na 1,5h vaření, cezení, míchaní a taky velké větrání.

Fifi von Prag continues

S postupující profesionalizací (nebojte, zas tak akutní to není, stále mám jen jeden kostým a chodím převážně v teniskách) se začala plíživě, zato neodbytně, prosazovat potřeba opravdu slušné obuvi, nějaké nepříliš vzdálené příbuzné lodiček, která by ovšem příliš netrápila nositelku. Ve čtvrtek jsem jedny možné kandidátky objevila, ale nakonec jsem přesvědčila sama sebe, že je vlastně nutně nepotřebuju a z obchodu odkráčela. Pak ovšem následovaly několikeré konzultace, ze kterých vyplunolo jednotné stanovisko: Až je nutně potřebovat budeš, to už bude pozdě něco shánět. Hm, asi jo. A tak jsem se dnes vrátila na místo činu a ony kupodivu celkem pohodlné popelčí botičky (vel. 36) zakoupila. To jsou ony:

Náladový blogspot

Nikdo není dokonalý, viditelně ani google, i když zde to člověk nerad vidí. Nevím, jak se to stalo, ale někdo mi ukradl moje rybí kostřičky! nebo spíš jejich krásné čokoládové pozadí. Nahradil ho vyblitě světlince modrým, na kterém při kombinaci s kostřičkama není při vší snaze vidět pořádně žádné písmo, a to ať je jeho barva jakákoli.
Takže přátelé, nedá se svítit, ale zebra. Aspoň přechodně, než se to tu nějak umoudří.

Selfish Pigs

Letos vyšlo knižně i česky, jakožto Sobecké prasátko. Dílko Andyho Rileye, autora mých oblíbených Králíčkových sebevražd. Je to sobecké, je to bezohledné, nehorázné...prostě mě to baví.

Rohlík s křidýlkem!

Od včerejška žiju na rohlíkách. Tuto, doufám, krátkodobou indispozici přičítám blahodárnému vlivu antibiotik. Moje momentální stravovací návyky by se daly popsat: "když dostanu hlad, přepadnu sámošku při cestě a ulovím tam rohlík". Není se mnou nuda, střídám různé druhy rohlíků, aby strava nebyla jednotvárná. Poslední úlovek mě vážně dojal. Jeden z vietnamců na naší vinohradsko-žižkovské ulici prodává rohlíky s křidýlkem! Rozuměj staré dobré motané rohlíky, které jdou jíst tak, že je zas postupně rozmotáte a vyďoubáte nejdřív vnitřek...no zkrátka věc, která se dá pěkně "rozkarkulínit", ne ty hroudy těsta upečené ve tvaru rohlíku. Stylová večeře.;)

Od čerta k ďáblu

Všechno jsem udělala. Skoro tři dny jsem ležela (spala, jedla, spala, četla, spala a spala). Snědla všecky antibiotika a ono pořád vše při starém. Nebo spíš při horším. Kašliček, rýmička, teplotka.

Navštívila jsem opět svou obvodní doutoru (vídá mě obvykle jednou za X let, tak doufám, že nedostane ponorku) a jí to taky nepřišlo OK. Že prý ať se na mě podívají na plicním na Slezským. Tam měli dovolenou (nějak mě nikdy nenapadlo, že by bylo možný, aby doktoři na poliklinice měli dovču a nikdo je nezastupoval), měla tam být jen sestřička, ale já tam potkala jen údržbáře. Tak jsem pokračovala ve svém putování směr Fakultní nemocnice. Tam se mi věnovala MUDr. Marešová (no vážně) a sdělila mi, že nejsem akutní případ a ať si zajdu po neděli na Slezský, že už tam budou a dokonce neváhala a dala mi na ně i telefon. Bezva. Vykašlala jsem se na to (doslova) a šla si do lékárny pro pastilky proti kašli. Jsou dobrý, s islandským lišejníkem. A protože jsem u paní doktorky nedostala žádný obrázek ani bonbón, koupila jsem si držáček na zubní kartáček. Fialovýho vlka. Má velký zuby, uši, oči...no znáte to.

Vy jste možná dneska u doktorky nebyli, ani u mne ne, ale stejně dostanete obrázek.:)