Co čtu

Opět nemůžu odolat. Tato kniha mne nadchla od první věty. Autor je žabožroutskofonní libanonec, tak si tu dovolím kousíček přeložit, třeba vás to osloví stejně jako mne.:)

Někdo jiný by mluvil o „kořenech … To nepatří do mého slovníku. Nemám rád slovo „kořeny“ a samotnou představu ještě méně. Kořeny se zapouští do země, kroutí se v blátě, rozplétají se v temnotě; vězní strom od jeho zrození a živí ho za cenu vydírání: „Osvobodíš se, zemřeš.“
Stromy se musí podvolit, potřebují své kořeny, ne tak lidé. My dýcháme světlo, toužíme po nebi, a když se propadneme do země, je to proto, abychom v ní shnili. Síla rodné půdy neproudí z nohou do hlavy, naše chodidla slouží jen k chůzi. Pro nás jsou důležité jen cesty. Právě ony nás provázejí – od chudoby k bohatství, nebo k další chudobě, od zotročení ke svobodě, nebo k násilné smrti. Právě ony nám slibují, nesou nás, posouvají, a poté nás opouštějí. A tak umíráme tak, jak jsme se narodili, na kraji cesty, kterou jsme si nezvolili.
(Amin Maalouf - Origines)