4 ženy na lodích o průvodčím nemluvě

Mávatka už nám dávno někde zapadla, a tak jsme radši na 1. Máje jely kousek Sázavy (Týnec n/S-Pikovice). I když davovka to vlastně byla taky docela slušná, protože tenhle nápad jsme neměly samy a navíc je v Týnci užásná půjčovna veškerého vybavení, takže průvod se vlastně konal, ale na vodě, a to sborově ve žlutých kánoích „banánech“, červených plovacích vestičkách a s bílými barely s červenými víčky.
Ale přeci jen to bylo mnohem lepčí a dobrodružnější než průvod. Zjistily jsme, že „banány“ vydží víc než laminátky. Taky že jsou podstatně těžší. Že mrtvá vydra nesmrdí jen od hlavy. Že někteří mladí muži se sádrou na noze si nepřipouštějí její rozmočitelnost. Že pršet nemusí za celý den vůbec, i když se to tak střídavě tváří. Že moje kariéra příďové figuríny nebude zářná. Že osadníci okolo Sázavy mají vytříbený cit pro jména svých příbytků (v řadě vedle sebe: Ontario, Ascalona, Kon-ti-ki, Plch). Že cukrárna v Pikovicích není vůbec špatný nápad. A že vlak může ujet i průvodčímu (a že z toho pak plyne cesta domů zdarma. A pak, že jsou ČD drahý!;) ).