Dnes jsem přišla do šatny v bazénu a na lavičce u skříněk v klídku seděl takovej dědula. Zírala jsem na něj a byla dost zmatená. On se ani nehnul. Tak jsem na něj vrhla významný pohled (bez odezvy) a šla se převlíct za roh. Když jsem si pak dávala věci do skříňky, vrhla jsem na něj ošklivý významný pohled (zase nic) a na to jsem se tak soustředila, že jsem se zapomněa osprchovat a došlo mi to, až když jsem si namočila nohy v bazénu. Pro jednou se to nezblázní.
Když jsem se vrátila do šatny, s uspokojením jsem zjistila dědulovu nepřítomnost. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem se vrátila ze sprchy ke skříňce ve svém pidiručníku s velerozparkem...dědula tam seděl zas! A nebyl sám! Na protější lavičce seděl asi o generaci mladší pán! Oba oblečený a obutý, vypadalo to tam spíš jak na nádraží než jako v "balneários - senhoras". Tentokrát už se alespoň tvářili, jakože tam nejsou...
Postupně jsem pochopila, že souběžně s mojí plavbou se tam konal kurz pro malé holčičky a v šatně je doprovázeli různí příbuzní, ale tatínky a dědečky bych teda vážně nečekala.:D
1 comment:
Tak to by se myslím u nás stát nemohlo, hned by si někdo stěžoval a tak... Už se moc těším až budu moct taky do bazénu ;-) Zdenča
Post a Comment