Dobíhání

Poslední dobou dobíhám často. Občas se mi podaří někoho pěkně doběhnout, ale mnohem častěji dobíhám zcela obyčejné dopravní prostředky. Vždycky jsem si myslela, že je to čistě osobní záležitost každého dobíhače zvlášť, a že do toho tím pádem nemá nikdo co mluvit. Ale včera jsem zjistila, že i při dobíhání je možné "dát řeč".
Dobíhala jsem metro po točité rampě u nás na Čerňáku (místní vědí, že je to dost úzké místo, kde korpulentnější postavu nemáš šanci obejít) a všimla jsem si, že za mnou běží ještě další člověk. Jen tak kontrolně jsem se ohlédla, abych zjistila, jestli mu nebráním v rozletu, a to už jsme vybíhali na rovinku, když na mne volá: "Nebojte se, já vás nepronásleduju, já dobíhám metro!". Zbytek cesty v poklusu jsem mu vysvětlovala, že se nebojím, že taky jen dobíhám metro a krom toho, že by to bylo zvláštní místo k pronásledování. Což pobaveně uznal. A jak to dopadlo?No doběhli jsme to, celý ufuněný jsme na sebe ve vagónu vrhli vítězoslavný úsměv a pak si asi tak 5 minut v klidu počkali, než se dveře zavřou a metro odjede.