Paraplíčko - epizoda II Zmrtvýchvstání

Můj poslední deštníkový výplod byl zřejmě mírně anti-deštníkový a zvláště následující komentáře na adresu blankytného zázraku „uvidíme, kolik dní vydrží“ nebyly příliš politicky korektní, a jako takové byly zřejmě po zásluze potrestány. V sobotu (tuším, že při jubilejním třetím použití) se mi totiž na Oriente můj úlovek obrátil ve větru a nebudu to protahovat, prostě to psychicky nevydržel a byl pietně uložen v nejbližším odpadkovém koši, stejně jako celá řada jeho soukmenovců podél promenády, po které jsme šli.
Zbytek soboty jsem teda mokla a v neděli jsme vyrazili pěšky do Beléma, podél řeky, protože se udělalo relativně pěkně. Samozřejmě jsme tam nedošli rovnou, protože to opět začínalo vypadat, že budou padat ošklivé věci, a taky že jo, ale stačili jsme se strategicky ukrýt do Muzea elektřiny, který jsem vždycky jen míjela. A tam na mě čekal, byl to on, mého srdce šampion, celý v černém, elegantně opřený o židli, trpělivě vyčkal, až si vypijeme kafe...a pak se nechal odnést s námi!