Nadšení

mne obvykle přepadává náhle, bez varování. Někdy bohužel skoro až pozdě.
Ve čtvrtek dělám zkoušku z moderní portugalské literatury u paní, kterou nemám ráda. Celou dobu jsem se chystala, jak budu hodně číst, protože na takovou zkoušku je to třeba. Nicméně vize mé neoblíbené paní mne nijak zvláště nemotivovala, ba skoro se dá říci, že mne zcela odrazovala. A teprve posledních pár dnů jsem se do toho čtení opravdu pustila a světe div se, ono mne to baví! A tluču se do hlavy, že to teď honím na poslední chvíli. Prostě pako jako vždy. Tak mi, prosím, aspoň držte palce:).

O dia seguinte é sempre novo, saímos outra vez do ventre materno, somos outra vez lançados às feras, mas tudo é diferente, visto de outra maneira, a outra luz.

(Další den je vždy nový, znovu vystoupíme z mateřského lůna, znovu jsme hozeni šelmám, ale vše je jiné, viděno jinak, v jiném světle.)

Maria Judite de Carvalho, As palavras poupadas

As ondas quebravam uma a uma
Eu estava só com a areia e com a espuma
Do mar que cantava só para mim

(Vlny se tříštily jedna za druhou
Byla jsem sama s pískem a pěnou
Moře, které zpívalo jen pro mne)

Sophia de Mello Breyner Andresen