O muži, kterému rostly uši
Právě psal, ucítil jak mu ztěžklo ucho. Myslel, že by to mohlo být únavou, bylo 11 v noci, dělal přesčas. Účetní v jedné textilní firmě, svobodný, 35 let, vydělával málo, pomáhal si přesčasy. Ale tíha rostla a on si uvědomil, že mu rostou uši. Celý vystrašený je nahmatal. Musely mít tak deset centimerů. Byly měkké, jako u štěněte. Běžel nazáchod. Uši mu sahaly po ramena a dál rostly. Stál a jen se díval. Rostly, sahaly až do pasu. Tenké, dlouhé, jako kusy masa, svraštělé. Hledal nůžky, chystal se uši ustřihnout, bylo mu jedno, že to bude bolet. Ale nenašel, zásuvky děvčat byly zamčené. Skříň na materiál také. Nejlepší bylo běžet do penzionu, zavřít se, dřív než už nebude moci jít po ulici. Kdyby měl přítele, nebo milenku, ukázal by jim, co ho potkalo. Ale účetní neznal nikoho kromě kolegů z kanceláře. Kolegů, ne přátel. Rozepnul si košili a uši pod ni schoval. Okolo hlavy si omotal ručník, jako by byl raněný.
Když přišel do penzionu, vylézalo mu ucho nohavicí kalhot. Účetní se svlékl. Lehl si, toužil usnout a zapomenout. A co kdyby šel k lékaři? Na ušní-nosní-krční. Teď v noci? Prohlížel si bílé obložení. Neschopný myslet, ze zoufalství usnul.
Když se probudil, uviděl u postele asi třicet centimetrů vysokou hromádku. Ucho rostlo a stáčelo se jako had. Pokusil se vstát. Nešlo to. Musel si držet uši smotané. Byly těžké. Zůstal v posteli. A cítil, jak uši rostou, jako svědění. Tekla tam krev, nervy, svaly a kůže, všechno rostlo, rychle. Ve čtyři odpoledne byla celá postel zabraná uchem. Účetní měl hlad, žízeň. V deset večer mu kručelo v břiše. Usnul.
Vzbudil se vprostřed noci zvukem rostoucího ucha. Znovu usnul a když se další den ráno vzbudil, byl ucha plný pokoj. Bylo na skříni, pod postelí, na umyvadle. A tlačilo na dveře. Vpoledne ucho vyrazilo dveře, dostalo se na chodbu. Zaplavilo dům.Hosté utekli na ulici. Zavolali policii, hasiče. Ucho se dostalo na dvorek. Na ulici.
Přišli řezníci s noži, sekerami, pilkami. Řezníci pracovali celý den, řezali a kupili. Starosta přikázal dát maso chudým. Přišli obyvatelé favel, organizace sociální pomoci, náboženská bratrstva, majitelé restaurací, prodavači párků od vchodu do stadiónu, hospodyňky. Přišli s koši, vozíčky, žebřiňáky, dodávkami. Všichni si přišli pro maso z ucha. Objevil se úředník, přinesl igelitové pytle, hygienické, zorganizoval fronty, zavedl rozumný příděl.
A když si všichni nabrali maso na ten den i na další dny, začali ho uskladňovat. Naplnili sklepy, lednice, mrazáky. Když už nebylo maso z ucha kam dát, obrátili se na další města. Přišli noví řezníci. A ucho rostlo, sekali ho a rostlo a řezníci pracovali. A přicházeli noví řezníci. A i noví se unavili. A město již nemohlo snést více masa z ucha. Lid žádal starostu o rozhodnutí. A starosta žádal hejtmana. A hejtman prezidenta.
A když řešení nebylo, řekl chlapeček policistovi v ulici plné masa z ucha: „A proč nezabijete majitele ucha?“
(Nejlepší povídky Ignácia de Loyola Brandăo, Global Editora — Săo Paulo, 1993)
Právě psal, ucítil jak mu ztěžklo ucho. Myslel, že by to mohlo být únavou, bylo 11 v noci, dělal přesčas. Účetní v jedné textilní firmě, svobodný, 35 let, vydělával málo, pomáhal si přesčasy. Ale tíha rostla a on si uvědomil, že mu rostou uši. Celý vystrašený je nahmatal. Musely mít tak deset centimerů. Byly měkké, jako u štěněte. Běžel nazáchod. Uši mu sahaly po ramena a dál rostly. Stál a jen se díval. Rostly, sahaly až do pasu. Tenké, dlouhé, jako kusy masa, svraštělé. Hledal nůžky, chystal se uši ustřihnout, bylo mu jedno, že to bude bolet. Ale nenašel, zásuvky děvčat byly zamčené. Skříň na materiál také. Nejlepší bylo běžet do penzionu, zavřít se, dřív než už nebude moci jít po ulici. Kdyby měl přítele, nebo milenku, ukázal by jim, co ho potkalo. Ale účetní neznal nikoho kromě kolegů z kanceláře. Kolegů, ne přátel. Rozepnul si košili a uši pod ni schoval. Okolo hlavy si omotal ručník, jako by byl raněný.
Když přišel do penzionu, vylézalo mu ucho nohavicí kalhot. Účetní se svlékl. Lehl si, toužil usnout a zapomenout. A co kdyby šel k lékaři? Na ušní-nosní-krční. Teď v noci? Prohlížel si bílé obložení. Neschopný myslet, ze zoufalství usnul.
Když se probudil, uviděl u postele asi třicet centimetrů vysokou hromádku. Ucho rostlo a stáčelo se jako had. Pokusil se vstát. Nešlo to. Musel si držet uši smotané. Byly těžké. Zůstal v posteli. A cítil, jak uši rostou, jako svědění. Tekla tam krev, nervy, svaly a kůže, všechno rostlo, rychle. Ve čtyři odpoledne byla celá postel zabraná uchem. Účetní měl hlad, žízeň. V deset večer mu kručelo v břiše. Usnul.
Vzbudil se vprostřed noci zvukem rostoucího ucha. Znovu usnul a když se další den ráno vzbudil, byl ucha plný pokoj. Bylo na skříni, pod postelí, na umyvadle. A tlačilo na dveře. Vpoledne ucho vyrazilo dveře, dostalo se na chodbu. Zaplavilo dům.Hosté utekli na ulici. Zavolali policii, hasiče. Ucho se dostalo na dvorek. Na ulici.
Přišli řezníci s noži, sekerami, pilkami. Řezníci pracovali celý den, řezali a kupili. Starosta přikázal dát maso chudým. Přišli obyvatelé favel, organizace sociální pomoci, náboženská bratrstva, majitelé restaurací, prodavači párků od vchodu do stadiónu, hospodyňky. Přišli s koši, vozíčky, žebřiňáky, dodávkami. Všichni si přišli pro maso z ucha. Objevil se úředník, přinesl igelitové pytle, hygienické, zorganizoval fronty, zavedl rozumný příděl.
A když si všichni nabrali maso na ten den i na další dny, začali ho uskladňovat. Naplnili sklepy, lednice, mrazáky. Když už nebylo maso z ucha kam dát, obrátili se na další města. Přišli noví řezníci. A ucho rostlo, sekali ho a rostlo a řezníci pracovali. A přicházeli noví řezníci. A i noví se unavili. A město již nemohlo snést více masa z ucha. Lid žádal starostu o rozhodnutí. A starosta žádal hejtmana. A hejtman prezidenta.
A když řešení nebylo, řekl chlapeček policistovi v ulici plné masa z ucha: „A proč nezabijete majitele ucha?“
(Nejlepší povídky Ignácia de Loyola Brandăo, Global Editora — Săo Paulo, 1993)
1 comment:
He takový drsný konec.
A já si myslela, že mám velké uši :)
Dyť já jsem vlastně úplně v pohodě :D
Post a Comment