Mental disorder

První, co musíme udělat, když přijdeme na právničtinu, je podpis na prezenčku. Dnes jsem tak učinila a s podivem zjistila, že v předchozím sloupečku, 3.12., můj podpis není. ("To jsem tu ale přece ještě byla, schválně jsem odlítala až v sobotu.") Doplnila jsem ho tam a ve snaze zorientovat se v hodině obchodního práva, která začala už před 30 minutama, jsem tápala dál. ("Neměli jsme mít ještě druhou půlku toho z minula?... A co to ...vlastně bylo? Kdo přednášel minule?...Ňáká babča?.. Já si pamatuju chlapíka podobně unavenýho jako já dneska...")
No, pravda je taková, že jsem minulý týden v pátek dělala přáníčko ve tvaru sendviče a brož z krabičky od sirek, sháněla karlovarské oplatky a adventní kalendář a odpovídala negativně na dotazy typu "Už máš sbaleno" a na právničtinu jsem ZAPOMNĚLA jít a došlo mi to až dnes, opět při právničtině!
Tak dobře, tak já teda nevím...

Menina sem saco, menina sem mochila

Kdyz jsem byla v Lisboa, byla jsem pro naseho Inda menina sem saco (holka, co odmita igelitove tasticky na jednu okurku apod.). Ted jsem taky v Lisboa, ale krom toho, ze jsem zustala menina sem saco, se ze mne stala taky menina sem mochila (holka, co ji ztratili batoh).
Moje cesta do Lisboa byla rekneme zajimava. Vstavala jsem v sobotu ve 4 rano, abych stihla letadlo do Mnichova. Uz cestou na bus na letiste, jsem uklouzla na uslapanem snehu a slozila se i s batohem napul plnym veci pro J. To me melo asi varovat, ale ja zustala v klidu. Do Mnichova jsme doleteli jen s pulhodinovym zpozdenim kvuli rozmrazovani kridel v Praze (velice zajimava akce, dobre se na to kouka). To mi bylo jedno, mela jsem v Mnichove na prestup 3h cas. Cetla jsem si, kreslila, zevlovala, bavila se improvizovanym hlasenim pro cestujici do Bilbaa, ze jim zrusili let (neplest, neposmivala jsem se tem chudakum cestujicim, ale zpusobu, jakym to bylo receno) az do chvile, nez muj let do Lisboa zrusili taky. Nasledovalo skoro 2 hodinove cekani ve frontach, prebukovani letu na vecer a 6h stres z toho, ze vubec neni jiste, ze se vejdu a jestli treba nepoletim az druhy den. Nakonec vse dobre dopadlo, vzali nas vsecky vecer a vsem nam taky ztratili zavazadla. Takze jsme opet cekali, pro zmenu na letisti v Lisboa a ukazovali stitky a popisovali zavazadla. Do priletove haly jsem se doplazila par minut po pulnoci mistniho casu. 20h na ceste.
Ted uz je pondeli a vypada to optimisticky, protoze vim, ze batoh uz je v Lisboa, meli ho sice dovezt dopoledne, ale kdo by si z toho delal vrasky, ze. Ja ne. Spim v pujcenem pyzamu, chodim v pujcenem pradle, boty mi od vecerniho slejvaku skoro uschly, musela jsem si koupit hezkej destnik u Inda a ulovila jsem nadherne zeleny mansestraky v sekaci. Taky jsem uz mela dva pastely de nata a jednu tourradu. Je kolem 20 stupnu a vlhkost takova, ze jsou mokre oslizly i zdi a zabradli uvnitr domu... Predvanocni romantika v Lisboa.:)

Rohatá domácnost

Když spolu spolubydlí dvě tety, může se stát i to, co včera nám. Seděly jsme u jednoho stolu a dělaly každá jedny rohy. Protože mikulášský besídky ve školkách se blíží.:)

E. dělala pořádný raubířský na kšiltovce pro synovce a já zlatě fiflenkovský na čelence pro neteř.

Smějí se mi Asiati

Už je to tak, smějí se mi Asiati a je zřejmě úplně jedno v jaký při tom jsem zemi!:)
O tom, jak se mnou bavil náš Ind v Lisboa už jsem tu psala. A dnes k tomu přidám našeho Vietnamce v Praze. Vlezla jsem do jeho krámku z dnešní neuvěřitelné vánice, určitě jsem měla promrzlý tváře a mžourala očima ještě plnýma vloček. No a první, co jsem uviděla s ostrými obrysy byl ten mužíček, jak se na mne pohodlně usazený na sesli culí. (Jestlipak si říkal: "To je zas ta bezigeliťáková slečna, co si vzdycky koupí kus zázvoru nebo ředkvičky a zas jde.."?)
A víte co? Mě se to vlastně líbí.:) A ta vánice se mi taky dost líbí. Jen opravdu moc doufám, ze v sobotu ráno bude letištní plocha krásně zametená :).

Kozačky, kůzlačky, kozičky,....

Naposledy jsem měla kozačky, když mi bylo tak 10. Nosila jsem k nim kamaše (červený a bílý), který kousaly. Od tý doby jsem si postupně myslela, že jsou to úplně nesmyslný boty, že se na mě nehoděj...že do nich mám moc tlustý lýtka...že možná nemám až tak tlustý lýtka, ale že žádný hezký nemaj...že bych doprčic fakt nějaký chtěla, ale žádný hezký nemaj...že hezký maj, ale tolik peněz jim za ně rozhodně nedám...

Letos jsem absolvovala několik kratších očumovacích seancí a jednu skutečně náročnou celonedělní sháněcí akci, která vedla k rozhodnutí, že přece žádný kozačky nepotřebuju...

No a včera, poté co jsem z potřeby být děsně sejriózní chodila půl dne v lodičkách ve sněhu, jsem omylem vystoupila z tramvaje o zastávku pozdějc a vlezla do úplně obyč obchůdku u nás na Vinohradech a...odešla z něj v kozačkách! Nádherná změna! Hurááá!

Nejlepší věci člověk najde, když je vlastně nehledá.:)

(Ilustrační foto je mírně matoucí, páč ty kozačky jsou sestry, ale neodolala jsem.:)...koneckonců, ty byly taky dost těžce vysháněný.)

Akantopygový lůmek

Jsem postižená svým filologickým vzděláním. Vím to a stejně bych to nemohla tajit, protože nedokážu ovládnout své nadšení, když například potkám nějaké obskurní slovo nebo slovní spojení. Tohle na mě čekalo na tabuli naučné stezky u Koněpruských jeskyní a nadchlo mě tak, že jsem si ho dokonce poznamenala. Pravda, muselo si nějaký čas počkat, než se mu budu věnovat tak, jak si jeho tajuplnost zaslouží...

Akantopygový
spíš zklamání...google vyšťáral pár odkazů, všecky nějakým způsobem spojené s geologickou charakteristikou Koněpruských jeskyní, kdo by to byl řekl.:); slovník cizích slov je o něco zajímavější, zná akantit (vzácný jednoklonný nerost černé barvy, modifikace sirníku stříbrného, s krystaly podobnými trnům n. jehlicím), jenže přídavné jméno je správně akantitový...ale stejně se přikláním spíš k teorii, že geologové neumí správně tvořit přídavná jména, než že by měli na mysli akant (rostlina rodu Acanthis s růžicemi ostrých listů, s velkými bílými n. namodralými květy...) ...o slově pygový můj slovník diplomaticky mlčí:).

Lůmek
V tom všem slovníkově akademickém hledání přišel nečekaně samovolně moment prozření...lůmek je přeci malý lom! Tomu teda říkám aha moment!

A tak jsem došla k závěru, že krásně obskurní slova je lepší nadšeně obdivovat a představovat si, co by asi tak mohla znamenat, než akademicky pitvat a zjišťovat, co skutečně znamenají.

Nelíbí se mi náš nový pomník

Nemám ráda většinu pomníků. Ne snad, že bych je považovala za nesmyslné, ale tak nějak pro jejich obvyklou pomníkovitost. Ten nový v HK není výjimka.

Je to pomník Františku Ulrychovi, který našemu městu úspěšně starostoval celých 35 let! Takový člověk si jistě krom náměstí zaslouží i pomník, ale zajímalo by mne, zda by sám oslavovaný muž chtěl být vytesán sice z diuritu, ale způsobem připomínajícím spíše práci betonářovu, mít šlinc přes obličej (bílá žíla v kameni), na boku nepříliš čitelný informační nápis, který si musíte dojít přečíst přes trávu, před vlastním pomníkem nevzhledné sluneční hodiny a zda by se chtěl točit zády k velké pěší zóně a prohlížet si jen okolo jezdící auta?

Já nevím, jsem ostrý a čistě subjektivní kritik, ale domnívám se, že by nechtěl.