Nedávno jsem komusi tvrdila, že už šišlám celkem obstojně. V pátek večer dostala má lusofonní ješitnost těžkou ránu. Po náročném dni ve škole jsme šly s mojí
assistante pédagogique na véču. Našly jsme skvělý podnik s nádherným výhledem na Tejo a chutnou kuchyní. Zkušenější kolegyně odvážně otestovala i víno, a když zjistila, že první sklenka je bezpečná, rozhodly jsme se, že následující rundu si dáme obě. Požádala jsem teda obsluhu, aby nám donesla skleničku pro obě. Přinesla jednu. Po odpolední zkušenosti s přinesením jednoho kafe a po menší odmlce i druhého jsme se rozhodly počkat. Nestalo se nic (zřejmě jsme se měly o tu jednu sklenku vína poprat a nebo podělit, nehodící se škrtněte), a tak jsem se pokusila situaci napravit a požádala jsem obsluhu ještě o jednu skleničku ("Haha, jestli přinese tu druhou prázdnou, tak už dnes nic neobjednávám a vracím se do základního kurzu portugalštiny pro cizince", )....a taky ji dostala, ...skutečně prázdnou. Nějakou dobu jsme se vzpamatovávaly ze záchvatu smíchu, a když se mé lingvistické ego vzpamatovalo, vydala jsem se opět do boje, a tentokrát už úspěšně vysvětlila obsluze, že míníme popíjet obě dvě. Následovaly velké omluvy, pokrytecké ujištění, že to nebylo mojí portugalštinou a rychlé naservírovaní druhé skleničky, tentokrát již plné. Cheers!
