Jsem rozlítaná

A to celkem doslova. Předchozí dva dny byly opravdu bohaté na události.

Během středy mi bylo potvrzeno, že mám letenku na prosinec do Bruselu (moje první a zároveň poslední školní exkurze). Zároveň jsem zjistila, že v listopadu letím do Lyonu (pracovat, život si zkracovat). Abych se dostala trošku "na zem" jela jsem ještě téhož večera vlakem do Pardubic a pak autem dom. Následující den byl rovněž zasvěcen lítání. Sice jen po doktorech, ale neméně intenzivnímu (zlatým hřebem byla gastroskopie).

A co dělám dnes?Nikam ani nikde nelítám...nezvyklé:).

Podzimní slunění

Včerejší výlet na Černolické skály se povedl. Slunce svítilo o 106, kinologická skupinka se k nám přidala jen na chvíli a pán se skobami a lany, kterého jsme potkaly na vrcholku, kam se s námi vyškrábala po vlastních i Funí, se styděl jen trošku. My se na oplátku rozhodly, že mu tam nebudeme svačit, jak jsme měly původně v plánu.:)

U vietnamce v potravinách

K vietnamcům chodím ráda. Mají prima zeleninu a najdete u nich věci, které byste nečekali. Taky je to permanentní test bdělosti. No schválně, kdyby se vás (jako onehdá mne) vietnamec zeptal: "Chcete taťku?", co byste mu na to řekli? Že už jednoho máte? Musím přiznat, že já jsem chvíli zaváhala a pak hrdinně odmítla tašku . Této větě jsem se smála ještě dlouho. A dnes se mi podařilo toto pobavení splatit. Sice jinému vietnamci, v úplně jiné části Prahy, ale tak snad si to předají. Moje sestra vyčenichala, že mají levné banány. Trošku podezřívavě jsme si je prohlížely, protože byly opravdu podezřele levné. A pak jsem na to kápla! A hned jsem to sestře hlásila, aniž bych přemýšlela o tom, co na to prodejce. U banánů byla papírová cedulička "BANANAS", takže vše bylo jasné. Jsou to banány jen z venku a uvnitř je ananas! Vietnamec za kasou chvíli koukal a pak se najednou začal hrozně smát. Opravdu nemám žádný důkaz, že se smál vtipu ze stejného důvodu jako my, ale smál se velice upřímně. Až budu zas v Nuslích, půjdu se podívat, jaké zajímavé ovoce má na skladě.

(Věnováno mé sestře k jejím dnešním moctým narozeninám.)

V příštím životě budu had

Dnešní den byl opravdu slunečný. Tak moc, že když jsem se na Ladronce vyzula ze zpocených bruslí, nemohla jsem odolat a musela jsem se bosa procházet po trávě. Díky tomu jsem zjistila, že zem ještě vůbec není studená! A tak jsem si v duchu hesla "nestůj, když si můžeš sednout a neseď, když si můžeš lehnout" lehla na trávu a slunila se. Lidi, to vám bylo příjemné! Úplně nejvíc! A to mne přivedlo na myšlenku, že v příštím životě musím být zcela jistě had, na nějakém slunném ostrůvku v moři. Celý den se budu vyhřívat na kameni a bude mi skvěle. Jediná nevýhoda tohoto plánu spočívá v tom, že na to, abych mohla být v příštím nádherném životě had, budu muset v tomto životě umřít. A to se mi ještě nechce.
Ale já si počkám.....:)

Co teď čtu

Táta má legrační historku, je o chudým chlápkovi, co žebrá před restaurací U Katze v ulici Houston a vypadá tak zbědovaně, že se ho jednomu velkýmu byznysmanovi zželí a hodí mu do klobouku pětidloarovou bankovku. O pár minut pozdějc jde zas ten byznysman kolem a vidí žebráka, jak se nacpává lososem na smetaně a nevěří svým očím. Vejde do restaurace a řekne žebrákovi: "Co to děláte? Já vám dám pět dolarů a vy je takhle naráz prošustrujete za lososa na smetaně?". A žebrák se na něj podívá a řekne (to je fakt skvělý, jak ho táta předvádí): "Nemůžu jíst lososa na smetaně, když jsem švorc, nemůžu jíst lososa na smetaně když mám prachy, a kdy teda můžu jíst lososa na smetaně?"

(Nancy Huston, Rodová znamení)

PS: To, co je tu, jsem přeložila já z francouzského originálu Lignes de faille, který čtu, ale kdyby se vám to líbilo, tak teď fakt nedávno vyšla celá ta kniha v českém profipřekladu :).

Já está! Vou me embora!

Tímto si dovoluji podělit se s vámi o velikánskou radost, kterážto mne popadla po včerejším úspěšném ukončení studia portugalštiny. Odteď mne můžete titulovat "semimagistro" (no jo, čekají mě ještě jedny státnice, asi mě to začlo bavit, a taky nechvalně známá DP). Ale pro tuto chvíli se jen veselím!:)

Dary nedary

Letošní prázdniny a září se urodilo neuvěřitelné množství svateb. Z toho logicky vyplývá, že bylo třeba vymyslet také spoustu svatebních darů. Vymýšlení darů je dnes usnadněné on-line svatebními seznamy, ale stejně je to náročné. Vybrat, zarezervovat, domluvit s kým, za kolik, kdy, kde jak... Ale nejlepší a časově nejnáročnější na tom stejně byla výroba přání a balení darů.
Čeho všeho je člověk schopen, když má ty správné pomocníky a vhodně načasované zkoušky či státnice? Tak třeba půl dne pitvat modrou lepenku, mít lepidlo nebo aspoň tuš snad úplně všude, příšívat eukalyptové plody na čtvrtku, zašívat hudební CD do kulatého chleba nebo třeba shánět po všech čertech dlažební kostku, vyzvedávat ji na opačném konci Prahy, patlat na ni barvu na textil a nakonec ji strkat do trouby...Bylo to skvělé, ale bylo toho dost, další svatby, prosím, nejdříve tak za pět let.